„Přivez mi Francouzku,“ prosil mě kamarád před mým odjezdem do Francie. I já se těšila, až se obklopím šarmantními Francouzi. „Je t´aime“ je totiž vyslovitelné a lásku tedy nosem vyznávat nemusíte. Plánovala jsem, jak toho šarmu budu mít kolem sebe fázovitě:
1. po krk
2. plný zuby
3. k nosním dírkám
4. nad hlavu
Nicméně, anebo právě proto, jsem se po vzoru „chybami se člověk učí“ dostala až k pravidlu „hlavně neplánujte“. Když jsem toto pravidlo, protože od toho tu přece pravidla jsou, posléze porušila, poněkud nezúčastněně (byla přece noc) jsem se zúčastnila nočního požárního cvičení: „Vyjděte z budovy jen s peřinami!“. Francouzi francouzsky opakované „Proč bychom to měli dělat přes den, když to jde i v noci“ mi tenkrát znělo stejně jako „proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě“.
Výjimku tvoří taktéž plánovaný „dovoz Francouzek do Česka“. Ten zatím vypadá „podařivně“. Netřeba ani zadávat míry, vždyť půjde o Francouzku. A jak víme z literatury, „Francouzky nespí samy“ a „Francouzky netloustnou“ (vědecky dokázáno, že to druhé je důsledkem toho prvního). I další knižní tituly ještě zvýšily mé postpříjezdové překvapení: Francouzky jsou normální a, jak samy říkají, „Francouzští ,mekové´ (rozumějte chlapi) zšarmantní až v pětadvaceti.“ V tom měly pravdu.
(Manon, Mathilde, Annaïs a vlevo dole já. Voalá, Francouzky jsou normální.)
Také my, Češi, pupek Evropy, máme v něčem pravdu:
Francouzi mají styl. Francouz měřící metr padesát hravě dohání chybějící centimetry objemem svých vlasů. Díky pankáči opticky doroste do stoosmdesáticentimetrové výšky modelů. A to všechno díky každodenním, resp. „každoranním“ patnácti minutám. Stejně nacvičené mají i balení holek a cigaret.
Francouzi jsou patrioti, ale s takovou mírou, s jakou i pijí (zatím nikoli slivovici – viz předchozí článek). Moderní Francouz se učí anglicky, sleduje americké seriály a mezi MM a BB si vybírá Marilyn Monroe: na rozdíl od Bardotky totiž nezestárla. Angličtinu parodují stejně jako někteří Češi němčinu (to když přijedete do Německa a řeknete: Ich möchte 4 sýroven housken). Jména zahraničních sportovců vyslovují po svém, protože tady naopak platí „proč to dělat složitě, když to jde i jednoduše“: „Voalá Davíd Bekám“ (David Beckham) nebo:
„Co Češi a le sport?“ – „Tak třeba Tomáš Berdych – znáte?“ – „É? Á, wí, říká se Toma Berrdiš.“
