Protože jsem zatím na Slovensku navštívila jen lázňové Sklené Teplice a Bratislavou jsem maximálně (spíš minimálně) odněkud nebo doněkud projížděla, od hodlala jsem se, že je načas tozměnitu.
Kór když už mám po výstavě, tedy časovou spoustu. Tím „změnitem“ nemyslím hned tatranský výšlap, Kriváň a nápodobné vyšílenosti, ale koupit si jízdenku do Bratislavy, nanejdál Trnavy.
A tak jsem si tu cestu koupila. Naneštěstí při mé unáhlené neuvážnosti a chtíči tam stihnout conejvíc, upsala jsem se k autobusovému odjezdu na ranní devátou. To byl zásaditý a kyselý omyl. Provzbudila jsem se v osm, zaokenské slunce v plném rozpuku, a absolutně nesbalená a bezkafová jsem metrem vyletěla na Florenc, odkud mi spoj ujel. I proto, že se protože florencovém výstupním labyrintu vždy, štěstěnsky ne navždy, ztratím. Bylo tedy protřeba pořídit jiný náhradní autobus. Stále bylo smrtelných teprve 9 hodin po půlnoci.
„Tak jeďte s Bulhary, ti odjíždějí vždy až po deváté, ikdyž mají odjet v 9,“ bylo mi houknuto. „Dejte jim 10 éček a pojedete.“ Místo žluté, filmové a čokoládové jízdy Studentem Agency jsem proto jela autobusovou podivností s dalšími asi jen 10 lidmi a hláškami řidičů stylu „da“ a „davaj“. Nicméně do Bratislavy jsem se prospavě doseděla. Narozdíl od stále poměrně rozpařené Prahy tam vládl fičák a již podzimní zima.
Bratislava je pekná,od podél modrého Dunaje na absolutně vydrhnutě vybělený Bratislavský hrad, kterému opozituje moderně vyzerající parlament s dohledem na nedalekou rakouskou farmu větrných elektráren. Ale i street food park, takové „náměstí jídla“ a všudypřítomná reklama na Absolutku, která se teď na Slovensku hospodsky řeší kvůli tmavopleťé „typické“ Slovence použité na plakát.
Také jsem ale pozrela růžovozlatý (nebo zlatorůžový?) trabant s přilepenou značkou BMW a vysprejovanými nápisy jako „drift king“ či „vodka“ (těžko se to popisuje, ale byl ještě přehnanější). Tím nápisem „vodka“ určitě odkázovali na slovenskou verzi Božkova Nikolaus vodku. A místo Tater jsme si hodili výšlap, nebo spíš výschod, alespoň na Slavín, ikdyž ne Vele.
Pak Trnava, město v béži, plná kostelů, proto prý podle Slováků „Malý Řím“. A také udržovaně docela zakvetoukytkovaná, a díky cyklisticky založenému panu primátorovi zacyklostezkovaná.
I cesta zpět do Moravy a pak Čech mi byla neo byčejná. Protože jsem odslovákovala až na popárdenní přívečer, žlutý spoj z Bratislavy jsem ani ne hravě stíhala. Nevěděla jsem však, že musím v Brně přestupovat na jiný žlutý autobus, ačkoliv i tento už můj obsazený jel až do Prahy. Zůstala jsem proto v Brně sedět na svém místě.
Soused na sedačce vedle mě vystoupil a přistoupil jiný. Vyjeli jsme z brněnské zastávky a nový soused mi najednou podává placatku. „Ne díky,“ z neslušnosti odmítám. Něco mi říká, odšpuntovávám proto sluchátka. „To není Vaše?“ ptá se. Placatku na sedačce zřejmě zapomněl přísedící soused a tento nový mi vůbec nenabízel loka, ale myslel si, že je placatka moje. Nedorozumění vysmáto, ačkoliv později se projevilo, že i bez nabízené placatky byl můj soused poněkud speciálnější povahy.
Jak autobus vyjel, vedení jízdy počítavě zjistilo, že některý a nějaký pasažér v autobuse přebývá. Proběhla kontrola sedaček. „Jaké máte číslo sedačky?“ ptá se mě započítaná stevardka. „24.“ „I já mám 24,“ na to můj nový soused. „Asi mi budete muset sedět na klíně, ty dvě hodiny to přežiju,“ vychechtává se. Stevardka se ale nechechtá a řeší, jak vyřešit, že jsem nepřestoupila a niný jsem v autobuse navícová. Posléze se celý autobus kvůli mně vrací zpět na brněnskou zastávku, a stejně tak autobus, do kterého jsem měla předtím přestoupit. „Vy jste lepší než náčelník kmene Zulu,“ říká najednou sedačkový soused. Nechápu. „No dokážete vrátit dva autobusy zpátky, to jednou budete vyprávět vnoučatům,“ vysvětluje. Aha.
V Brně konečně přestupuji a doodjíždím do zapršené Prahy. Teď už jen čekat na ty oslavy od předstoletého založení Československa.
