Jak jsem se uzjistila, Budapešť je pražsky dobově podobná. Zvlášť, když razíte na krušovicetočivou hospodu. Pokud ovšem z rovna nevysedíváte pivo v pravicové hospodě s názvem „Revoluce 56“ nazvanou názvosoudivě po revoluci z roku
1956, pofreskovanou pifpafpuškovníky. Pokud si zde přicinknete na Orbána, tak pijete za darmo.
Budapešť však není pražsky barevná, pevně ladivem tu vládne šedobéž. Až na budapešťský parlament zlatý jako Konopišťská kaple, kterýžto je o 4 metry vyšší než ten vbritský.
Cosetýče a teče plavby na tom modrém Dunaji, poplavba v okolí budapešťské náplavky není tak na historické stavby bohatá, jako navltavěná Praha, jelikož památky nejsou tolik zesoustředění po březích Buda a Pešti: břehy Budy a Pešti nejsou tolik březí po historických památkách.
Protože jsem byla v Budapešti v rámci letní politologické školy, byla tu vyžádována etiketa jedení. Šlo o trhání chleba, postup (naštěstí ne potup) příborů, ve kterém se mi naštěstí nestalo vyslavené prettywomanovské faux pas ve stylu „svině klouzavý“. Zvykla jsem si také na stálé odmužské vpouštění do dveří a galantnění. Škoda, že to není světoběžná praxe.
A sámo zřejmě došlo i na bíloivinnou degustaci a dlegustaci. Protože šlo přede vším o šampus, byli všichni plně zbublovaní. Zajímavostí je, že bubublinky stoupají v šampaňské skleničce podle toho, zda je okem nezachytelně lehce poškozená, nebo ne.
Jediným minusem byla v hotelových pokojích a konferenčních sálech všudeselinoucí klimatizace, na kterou jsem se neaklimatizovala a jako kostatní odjížděla s krkobolem. Holt ty Celsiovy rozdíly.
