Jmenuji se Jan Bucki, narodil jsem se v Praze, hlavním městě tehdejšího Československa. Jak je patrné, naše rodinné příjemní není českého původu. Rodina, podle které se jmenujeme, však setrvává na území Čech už více než 3 generace. Moje maminka se jmenuje Daniela Buckiová. Od dětství jsem to vnímal jako fakt, stejně jako to, že moje příjmení je pro spoustu lidí zvláštní a mnohdy ho všelijak komolí. Tenhle fakt, že mojí mamince úřady přilepily po svatbě s mým tatínkem za jméno podivnou příponu, začal v mém dospívajícím mozku vrtat jako červ. Stalo se to takhle.
Moje maminka je vědecká pracovnice a dříve hodně cestovala. Občas pracovala dlouhodobě v zahraničí. Když v roce 1996 pobývala v Londýně, jel jsem ji navštívit. Tehdy jsme ještě nebyli členy EU. Stál jsem ve frontě občanů z nečlenských zemí a držel v ruce pas, zvací dopis a vyplněný formulář pro imigrační úřad. Jako navštěvovanou osobu jsem v dotazníku uvedl svou matku. Imigrační úředník se mě ptal, koho jedu navštívit. Odpověděl jsem, že svou matku. Imigrační úředník se zeptal, zda jsem ve formuláři uvedl její jméno. Ukázal jsem na vyplněnou kolonku. Úředník se mě zeptal, proč se má matka jmenuje jinak než já. Jeho dotaz jsem nechápal.
Asi mu to bylo podezřelé a tak mě vyslýchal ještě dalších 30 minut. Zřejmě neměl příliš mnoho zkušeností se slovanskými příjmeními.
Máma na mě čekala na letišti ve veřejné zóně a jako správná úzkostná matka byla polomrtvá strachy. Vysvětlil jsem jí, co se stalo a pak o tom dlouho přemýšlel. Pak jsem to pochopil. I přesto, že naše příjmení není české a končí samohláskou, měly tehdejší úřady potřebu ho doplnit příponou, aby zapadlo do škatulky. Když se moji rodiče brali, žili v totalitní zemi ovládané byrokraty, kteří pro jinakost neměli pochopení. Jak by to vypadalo, kdyby se žena jmenovala stejně jako muž? To, že v češtině existují příjmení jako například Dolejší a Janů, kde se přechýlení neprovádí, jako argument nestačilo.
Čas od času o tom znovu přemýšlím, když čtu v novinách články o cizích herečkách, zpěvačkách, političkách, modelkách, ale i obyčejných, mediálně neexponovaných ženách, které možná ani netuší, kde leží stát zvaný Česká republika, avšak kde se jejich příjmení v médiích mávnutím kouzelného proutku mění na úplně jiné.
Zaměstnancům médií, kteří jména pozměňují, to asi divné nepřidá a dále doplňují cizí ženská příjmení příponami. Kdybyste se jich zeptali, proč se tak děje, uslyšíte následující argumenty: Že by bez přechýlení nebylo možné poznat, jde-li o muže nebo o ženu. A že je to v souladu s pravidly české mluvnice. Český člověk přece musí na první pohled poznat, že Sharon Stone a Kim Kardashian není muž.
Chceme o nich číst, chceme vidět jejich fotografie nebo filmy, chceme slyšet jejich hudbu a zpěv, chceme znát jejich politické postoje, umění, architekturu. Nechceme však znát jejich jména. Musíme si je nejdříve počeštit, abychom mezi 10,5 miliony duší žijících na území našeho státu dokázali okamžitě rozlišit, zda jde o ženu nebo muže.
Když vidíme na jídelním lístku v restauraci mezi dezerty pokrm zvaný cheesecake, většina z nás nemá potřebu volat majiteli a žádat ho o přejmenování na: „čískejk“ nebo na popisné označení: „koláč se smetanovo-tvarohovým krémem“, které lépe respektuje české jazykové zvyklosti. Cheesecake není původem český koláč. Čeština pro něj nemá jednoznačný výrazový ekvivalent a tak nemáme potřebu ho přejmenovávat. Bereme jako fakt, že se tak jmenuje. Proč tolik respektu chováme ke koláči a ne k ženám s cizím příjmením?
Proč to u některých jmen jde a u některých nikoliv? Proč můžeme v novinách číst jména Édith Piaf nebo Marilyn Monroe, nikoliv však Angela Merkel nebo Jennifer Lopez?
Jedna z věcí, které mne nepřestává udivovat, je posedlost českých jazykozpytců při obhajování přechylování ženských jmen cizího původu. Měl bych spíš uvést slovo jazykozpytce v jednotném čísle, protože v České republice máme oficiálně pouze jedinou soudní znalkyni, zabývající se touto problematikou. Je jí Miloslava Knappová, významná badatelka v antroponomastice a jediná soudní znalkyně ČR v tomto oboru.
Tato dáma je autorkou knihy „Naše a cizí příjmení v současné češtině“.
K diskusi na téma přechylovat, či nepřechylovat uvádí:
„Skloňování jmen obecných i vlastních … patří k obecným zákonitostem češtiny a jejím systémovým vlastnostem. Přechylování a skloňování ženských příjmení v běžné společenské komunikaci k nim patří také, není tedy záležitostí legislativních rozhodnutí a nelze tudíž na ně vztahovat ani zákon o matrikách“.
Anotace díla rovněž uvádí následující: „Dodejme, že jde o dosud nejúplnější přehled typů mužských a ženských příjmení domácího i cizího původu, které se v češtině užívají, a nejpodrobnější návod, jak s nimi podle zásad české mluvnice zacházet při nejrůznějších příležitostech, jako např. při zápisu ženských příjmení do matrik, různých veřejných listin, při užívání cizích příjmení v médiích atd.“
Jinými slovy tato dáma obhajuje, pozměňování příjmení cizího původu a jejich počešťování s ohledem k české mluvnici, jejíž pravidla za hranicemi české kotliny končí.
Píše se rok 2014. Československo, kde jsem se narodil, už dávno neexistuje. Česká republika se stala demokratickou zemí a členem Evropské unie a já už nemusím stát jako občan třetí kategorie ve frontě na razítko do pasu, když letím do Londýna. Cestujeme, jíme cizí jídla, čteme cizí knihy, sledujeme cizí filmy, pracujeme nebo studujeme v zahraničí. Všude narážíme na to, že se lidé jmenují jinak, než jsme zvyklí.
Svět kolem nás je pestrý dost i bez našich mluvnických anachronismů vztahujícím se k cizím příjmením. Když je vypustíme, o nic zásadního se nepřipravíme. Jen přijmeme svět kolem takový, jaký je.
Navzdory české mluvnici a jediné žijící soudní znalkyni v oboru antroponomastiky říkám: Nechme cizím lidem a všemu ostatnímu jejich původní jména. To, že nezní česky, je normální.
Smiřme se s tím.
Hlavním účelem médií je informovat. Proto bych touto cestou rád apeloval na média, aby od svých přechylovacích tendencí upustila.
Je to zbytečné a zaostalé. Lidé, kterým absence přípon za cizími ženskými příjmeními vadí, si zvyknou. Zvyknou si na cizí jména v původním znění, stejně jako si jiní v době dávno minulé zvykli na fakt, že se Slunce netočí kolem Země.
