Podivuhodné odpoledne

Rok se přelomil. Starý před nějakými 13 hodinami skončil a nový se v šedomodrém oparu dral na svět. Venku se po prázdné ulici proháněla sněžná spraš obohacená o papírky z petard, která se nechtěla nikde uchytit.

 

Vítr ji bezradně honil od jednoho obrubníku k druhému, jako by nevěděl kam s ní... Jeho marné pokusy sledoval holub netečně schoulený poblíž odvětrávací trubky. Trubka odváděla vzduch z klimatizované bazénové haly a její okolí zavánělo chlórem. Holub byl rád , že je kolem teplo a mhouříc očka dřímal, aniž by ho rušila hudba vycházející pootevřeným střešním oknem. Tohle střešní okno rovněž patřilo k bazénové hale, která byla zcela netypicky umístěna v 1. patře rozlehlého domu.

Uvnitř strohé bazénové haly seděli dva lidé. Podlaha se leskla, protože byla po včerejší veselici spláchnutá hadicí a v kalužích, které pozvolna vysoušelo podlahové topení, se odrážely nohy plastového stolu a křesílek. Na vyhřívané lavici obložené drobnými dlaždičkami trůnil stoh různobarevných ručníků, který svou strakatou podstatou křičel a domáhal se pozornosti v okolí sterilně nemocniční šedo-modré. Byl široko daleko nejbarevnějším objektem, protože lidé po včerejším večírku ladili s obklady a pošmournou oblohou za okny. Modrou barvu měla i nálada, kterou umocňovala hudební dramaturgie Českého Rozhlasu 3 – Vltava.

V plastových křesílkách seděli Hana a René. Hana si četla knihu a René zíral na umělohmotný kostkovaný ubrus. Vypadal jakoby přestal dýchat. Jeho tvář byla bez výrazu. Hana hltala písmenka a v hlavě se jí odehrával příběh medvěda, co dělá společnost faráři postiženého krizí středního věku. Renému se v hlavě nic neodehrávalo. Bylo 1.1., což mu samo o sobě úplně stačilo.

Klasický kus, který na Vltavě právě dohrál své poslední tóny, se ještě malou chvilku odrážel od akusticky nevlídných stěn, než zanikl v děsivou kakofonii. Nastala strašidelná pauza, kterou až po několika předlouhých vteřinách přerušil baryton patřící hlasateli. Trochu to vypadlo, jakoby ve studiu usnul a jeho sluch navyklý na neustálý přísun zvuku zalarmovalo nezvyklé ticho. Možná to bylo jinak. Možná má cit pro drama a ví, že vážná hudba potřebuje odeznít ze smyslů, aby bylo možné přijmout bez emočního zmatku věci příští. Všechno vážné potřebuje mít svůj závěr opatřen pauzou, má-li být správně pochopeno. Pauza tedy byla na místě ať už vědomá či vzniklá shodou okolností.

Hana zaklapla knihu, čímž vytrhla Reného z letargie.

„Jdu do kuchyně, podívat se po něčem k jídlu,“ řekla rozhodně.

Vstala a mlaskavě kráčejíc po vlhké podlaze, odešla z haly.

René zabořen v křesílku pozoroval své prsty u nohou a pak se s obtížemi vysoukal z plastového sevření. V rádiu hlas oznámil, že na programu novoročního odpoledne je rozhlasová hra. René se chopil široké stěrky na okna opatřené násadou a jal se stahovat vodu z louží do kanálku v podlaze.

Hra začala.

Dobře položené hlasy se střídaly v dialogu v dynamickém sledu, tak aby posluchač ochuzený o vizuál nestrádal. Viktor Preiss, matador tohoto formátu, vedl debatu s jakousi ženou, která mu cosi vytýkala. Obratně řečnil, argumentoval, sršel bonmoty... René lakonicky honil vodu po podlaze. Pak oklepal stěrku, opřel ji o stěnu a odešel do kuchyně, kde Hana vyskládala na stůl mísy s okoralými chlebíčky ze včerejška. Teď seděla na židli, nohu přes nohu a jedla nakládaný hermelín s cibulí. René si přisedl a pohybem ruky odehnal mouchu, která hodovala na šunkovém chlebíčku. Hlas z rádia ve vedlejší místnosti řečnil a Hana s Reném v kuchyni dojídali zbytky. Rádio vytvářelo zvukovou kulisu, která se příliš nelišila od bzukotu mouchy, která probuzená teplem a vůněmi jídla freneticky poletovala v kruzích kolem kuchyňského lustru. Teď se na chvílí posadila a dovolila tichu, aby se rozhostilo v celé své naléhavosti. Hana ani René této výhružné pomlce z počátku nevěnovali ani trochu pozornosti, o to víc je překvapil rozhovor, který se intonací výrazně lišil od předešlé rozhlasové hry. Oba zpozorněli a udiveně na sebe pohlédli. To co slyšeli je totiž náramně překvapilo.

„…podívej Martine, můj čas je drahý a já ho tu nehodlám marnit, když Ti dva sedí v kuchyni a cpou se oschlou šunkou…“

„Viktore, neblbni, vrať se prosím ke stolu a dočti to.“ Hlesl někdo s neškoleným hlasem.

„Kašlu na to. Nebudu se tu s nimi zahazovat. Je to neúcta k mé práci, ale i k práci Vás ostatních. Jdu domů. Večer hraju, alespoň se vyspím.“

„Viktore to nemyslíš vážně. Já hraju taky a rozhodně to hodlám dočíst…“ vznesla námitku žena.

„Nelo, mám toho po krk… Nashledanou…“

„Bum!“ bouchly dveře…

„Martine, já pro něj skočím…“ řekla žena a její chvátavé kroky následovalo vrznutí dveří a obligátní „Bum!“

René s nevěřícně pootevřenou pusou zíral na Hanu, zatímco Hana bojácně vzhlížela ve směru zvuku k bazénové hale.

Znnnn, znnnn, znnnn,… Reného telefon na stole tančil polonézu.

René se zadíval na číslo na displeji zmáčkl zelené tlačítko a s lehce jalovým výrazem řekl: „Haló…?“

Hana sedíc naproti u stolu pozorovala Reného grimasy, které přecházely od jalového překvapení po zcela nechápavé strnutí.

René přitakal, rozloučil se a ukončil hovor červeným tlačítkem.

Telefon položil před sebe na stůl a se stále na něj překvapeně zíral.

Pak se podíval na Hanu a řekl:

„Máme tam jít.“

„A kam?“ špitla Hana

„No, do bazénovky…“

„A proč?“

"Protože to prej jinak Viktor nedočte…"

„Viktor?!“ Kdo je Viktor? A kdo Ti to volal?

„Dramaturg… prej tam máme jít, jinak to nedočte…“ hlesl René a pomalu vstal ze židle.

Hana ho nejistě následovala.

V bazénové hale se posadili do plastových křesílek a s obavami hleděli na němý přijímač, který nepatrně šuměl.

Bylo slyšet cvaknutí dveří a jak si někdo ve studiu odkašlal.

Hra pokračovala jako by se nic nestalo. René a Hana seděli v útrobách strohé bazénové haly a ani nedutali.

Moucha v kuchyni právě přistála na žluto-šedý, vaječný heliport uprostřed chlebíčku s lososem a radostí si mnula packy.

Z šedých mraků nad městem se pomalu snášel sníh. Psal se rok 2009.