Kdo by to čekal… Dnes mi na džíny ukáply slzy… Byly moje vlastní. Skoro nikdy jsem nebrečel. Dokonce ani na pohřbech. V dětství jsem plakával, jen když jsem dostal na zadek. Stalo se to jen několikrát a myslím, že pláč byl na místě. Čekalo se to ode mne.
To bylo ale spíš vzteky. Smutkem jsem za ta léta brečel jen dvakrát… Bylo to kvůli psům, které jsme měli. Byli moc prima.
Pak jsem úplně zapomněl, jak se to dělá. Nepotřeboval jsem to. Nebyl nikdo a neexistovalo nic, co by mě zastihlo nepřipraveného. Dělalo mi dobře, že jsem tak silný, že to zvládám a že mé studny smutku vyschly kdysi dávno v dětství a že má dospělost je tvrdá a bezpečně v suchu.
Pak přišel konec světa. Ten konec světa, co nepřišel. Přišel konec mého světa bez slz.
Dnes jsem po mnoha letech doopravdy plakal a vzlykal.
Něco mě dostalo do kolen. Nebyla to sebelítost, která obchází příbytky opuštěných, domovy důchodců, hospicy, dětské domovy a všude zkouší, kde najde někoho, kdo by podlehl chvilkové slabosti a uronil slzu nad svým zpackaným životem. Nebylo to proto, že bych si myslel, že zítra nevyjde slunce nebo že do smrti zůstanu sám.
Bylo to proto, že na mě dolehlo to, čemu jsem se vždycky vysmíval. Myslím, že se tomu říká duch Vánoc…
Nemyslím, „těch Vánoc“ které klepou na dveře supermarketů začátkem října, ani těch co hrají v reklamách na kokakolu a už vůbec ne těch, které říkají, že bez dárků, jídla, cukroví a pohádek v televizi to nebudou ty doopravdické Vánoce.
Myslím „ty Vánoce“, které máme všichni v sobě… Platí bez rozdílu bravy pleti, věku, pohlaví i sexuální orientace. Dokonce ani nemusíte být křesťan. Úplně stačí, když souhlasíte s tvrzením, že lidé, co se mají rádi, mají být jeden den v roce spolu. Možná to znáte. Je to ten pocit, že když nebudete moct být s těmi, které milujete, že nemá smysl luxovat jehličí, stát fronty, trčet v zácpách, a hledat na internetu spolehlivý eshop, který vám včas dodá to, co jste si objednali.
Když nemáte toho, kvůli komu všechny tyhle nesmysly děláme, je všude kolem klid… Je to jako němý film, který sledujete v poloprázdném kině. Nic se Vás nedotýká. Díváte se kolem sebe a sledujete obličeje zkřivené stresem, pozorujete lidi ve frontách před obchody, s nechápavým zaujetím sledujete davy vláčející těžké tašky plné věcí, které nikdo z nás nepotřebuje. To co doopravdy potřebujeme je to, co mě letos dohnalo k slzám.
Klišé je prý to, co nás dojímá. Ano, Vánoce jsou tedy nejspíš klišé a já dospěl do věku, kdy mám pocit, že nepotřebuju dostat nový telefon, drahou šálu a láhev Cognacu. Dospěl jsem do věku, který mě donutil si uvědomit, že plakat se smí a že existují lidé, kvůli kterým není hřích uronit slzu, zejména tehdy, když spolu nemůžete být.
Děkuju všem, kteří dočetli až sem… Veselé Vánoce…
