Abych měl přehled, co mě na stará kolena ještě potká, čtu si volební programy jednotlivých stran a je mi smutno.
Nikde není jednoduše, systémově, komplexně a odvážně pojmenováno to, co naši zemi trápí a jak to zlepšit. Jednotlivé strany unisono do volebních programů lepí fragmenty zachycené z průzkumů veřejného mínění, které samy o sobě nic nezmění ani nezlepší.
Řeknu to na jednoduchém příkladu – mám-li auto, jehož motor má po čase malý výkon a velkou spotřebu, mohu jej dát na kompletní diagnostiku do kvalitního servisu, kde mi určí vadné součásti nebo systémy, vymění je a motor seřídí. Stojí to ranec, což mě bolí, ale auto potom jezdí jako vítr za pár kaček. Nebo mohu před barákem postupně vyměnit svíčky, vzduchový filtr, dolít olej a jednou natankovat u Shellu lepší benzín, což zpravidla nepomůže, ale mám pocit, že něco dělám a moc to nestojí, čili mě to nebolí.
Dávám k dispozici následující volební program zcela zdarma, klidně je možné všechny myšlenky ukrást a aplikovat. Myšlenky jsou kacířské, jak je mým zvykem, ale upřímně míněné.
Je potřeba nazývat věci pravými jmény a nekřivit to, co je evidentní, jen proto, aby to lépe vypadalo. Alfou i omegou všeho je postulát, že cílem všeho politického snažení musí být přebytkový státní rozpočet. Gigantické dluhy je třeba nejen nezvyšovat, ale i splácet. Pokud někdo tvrdí, že vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet je utopie, nechť se podívá třeba do Kanady. A jak na to? Kupodivu je to teoreticky docela snadné a logické. Do příjmové části už se moc sahat nedá. Výplody jako „zdanit bohaté“ nebo „silniční daň pro všechny“ jsou hašením požáru náprstkem vody. Pokud máte krávu, která nadojí za den deset litrů mléka, můžete ji tahat za cecíky jak chcete, víc vydojíte jenom krev a po čase vám kráva chcípne. Je nutno hlavně sáhnout do výdajové oblasti. Protože v nemandatorních výdajích už není moc kam sahat, logicky je nutno sáhnout do těch mandatorních. Po dvaceti letech budování kapitalismu v naší zemi je konečně třeba udělat toto:
* zdravotní reforma – jinými slovy především finanční spoluúčast pacientů na léčení, byť i minimální. Tím se zamezí zjevnému nadužívání zdravotní péče a konečně si lidé začnou uvědomovat, že o zdraví je nutno pečovat, abychom ušetřili za doktory a že návštěva doktora není společenská událost k ukrácení dlouhé chvíle, případne odpadne i „hodit se marod“, když potřebuji vybetonovat garáž. Pochopitelně je třeba si posvítit i na kšeftíky a fígle farmaceutických firem, na hospodaření zdravotních ústavů, nákup materiálu a vybavení, počet a hospodaření zdravotních pojišťoven a mnohé další
* důchodová reforma – jinými slovy je bezpodmínečně nutno oddělit státní důchodový fond od rozpočtu a postupně přeměnit průběžný systém financování důchodů, který přestává fungovat a je cestou do pekel na systém investiční. K tomu jako druhý sloup podpořit a hlavně zajistit proti rozkradení důchodové fondy, do kterých si budu celý život ukládat po tisícovce měsíčně, aby se mi tam okotily a abych tam měl v důchodě na dovolenou, benzín a dárky pro vnoučata. Objektivně - to zabránění rozkradení vidím jako velký problém, zatím se to státu ještě nikdy a nikde nepodařilo.
* Systémové zlevnění výdajů na řízení státu – tu systémovost nevidím v tom, že se mechanicky škrtne tu a tam procento, aby se zase přidalo jinde, či se naoko sníží počet úředníků někde, aby se titíž objevili jinde. Systémovost vidím v tom, že celá správa státu se zjednoduší, bude se na všech institucích skutečně efektivně využívat aplikovaná informatika na úkor lidské práce, zákony a vládní nařízení budou jednodušší a přehlednější, stát bude do života občanů a firem vstupovat co možná nejméně, po úřadech budou obíhat informace a nikoli občané (to sliboval pan profesor tatíček již před patnácti lety, ale skutek utek) a postupně se odstraní veškeré kocourkovské příznaky, kterými nás nyní stát čím dál víc oblažuje.
* Úspory dané prostým selským rozumem – jen několik příkladů. Provozovat v armádě 14 nadzvukových stíhaček a 30 tanků je vyhazování peněz, z hlediska vojenského nic je totéž. Objednat 100 obrněných transportérů naprosto bezostyšně předražených je loupež státních peněz za bílého dne.
Provozovat olbřímí Úřad pro ochranu ústavních činitelů, který chrání i manželky, děti a milenky ústavních činitelů a vozí je na nákupy v luxusních limuzínách, je papalášství. Umím si představit, že ochranku bude mít president, předseda vlády, předsedové obou komor, možná ministr vnitra a ministr obrany. Umím si představit, že budou jezdit v upravených Superbech a že toto vše bude zajišťovat zhruba desetina současného stavu. Ostatně si marně vzpomínám, kdy byl za uplynulých dvacet let nějaký ústavní činitel skutečně vážně ohrožen, vyjma házení vajíček oprávněně rozhořčenými občany.
* Rovněž plošně vydávat velkoryse pojaté sociální dávky bez účinné zpětné vazby vede k jejich masivnímu zneužívání a katastrofální devastaci státního rozpočtu. Sociální dávky určitě ano, ale jen těm, kdo je potřebují a ne těm, kteří umí šikovně vyplnit formulář a oblafnout úředníky. Příspěvky v nezaměstnanosti - jakápak je u nás nezaměstnanost? V zemi, kde pracuje několik set tisíc zahraničních dělníků nezaměstnanost není. Že je to těžká a monotonní práce, kterou naši lidé nechtějí dělat? Každý má v mládí možnost volby, buď si utáhnout opasek a odříci si světských radovánek a vystudovat či si udělat zajímavý učební obor, po kterém je na trhu práce sháňka, nebo se na to vykašlat a potom plakat, že není práce a když je, tak se v ní musí pracovat.
Takto by šlo pokračovat napříč přes všechny resorty a státní instituce, všude se plýtvá a pracuje nehospodárně. Člověk asi musí pár let pracovat v soukromé sféře nebo nedej bože sám podnikat, aby to viděl, jasně a zřetelně. Musí vědět, kolik práce a úsilí dá peníze vydělat a teprve potom s nimi umí hospodařit, uvážlivě je vydávat a tvořit rezervy na špatné časy. Přitom věci, o kterých zde píši, nejsou nic světoborného, jsou to naprosto logické a samozřejmé vývody. Mnoha lidem ale zní negativně, jako konec teplíčka a smrádečku, proto žádná z politických stran nemá tolik odvahy, aby je jasně a jednoznačně ve svém volebním programu pojmenovala. Je mi jasné, že současná garnitura buď nechce nebo neumí do bolavých míst říznout. Třeba je to tím, že těch, co na systému parazitují, není málo a jsou to také voliči Nejhorší je na tom, že bez rychlé realizace těchto změn, tvrdých a bolestivých, to naše státní autíčko pojede kupředu pomalu a nehospodárně i nadále a není vyloučeno, že se i zastaví nebo dokonce začne couvat.
