Přátelé, představte si půjčovnu aut. Příjde zákazník, půjčí si auto na dobu neurčitou a každý měsíc naúčtuje majiteli autopůjčovny následující poplatky:
že auto stojí před jeho barákem 300 Kč, že točí volantem 6 Kč za každé zatočení doprava a 6 Kč za každé zatočení doleva, 200 Kč za každé natankování a 30 Kč za nafoukání pneumatik. K tomu 20 Kč za to, že mu každý měsíc ohlásí, v jakém je auto stavu a 200 Kč za to, když majitel auta chce auto vrátit. Za to platí majiteli půjčovny 0,7% z ceny auta ročně. Myslíte si, že takový blázen, jako je majitel autopůjčovny, není? Ale je, jsme to skoro my všichni. Půjčujeme naše peníze bankám a dovolujeme jim, aby s těmito penězi hospodařili. Předpokládáme, že banky budou naše peníze chytře a uvážlivě investovat do perspektivních projektů, rozdělí je do promyšleného portfolia a z toho, co takto vydělají, budou žít a ještě nám třeba něco dají za to, že to vydělali s našimi penězi.
Leč chyba lávky, banky to neumí. Velmi dobře umí žít v palácích, dávat si královské platy a s opovržením shlížet na hemžení se těch nuzáků tam dole. Opravdu velké peníze půjčují podvodníkům a bankrotářům a pak se diví, že o ně přicházejí. Ale hloupí nejsou, to tedy ne. Aby mohli vykazovat své nemalé zisky, objevili geniální fintu. Uvalili poplatky vše, co je možno zpoplatnit a zneužít toho, že v moderní době už jednotlivec a tím méně firma nemohou žít bez bankovního konta. Jen si to představte žít bez SIPA, bez bezhotovostního převodu výplaty nebo bez platební karty. Takto bankéři v bankách umístěných na českém území (říci české banky by nebylo asi to pravé) dosahují až 1 svého zisku, bezskrupulentním obíráním svých bezbranných klientů. Důvody plateb jsou zhusta tak směšné, že na ně existuje soutěž o nejabsurdnější bankovní poplatek. Pro zajímavost, v roce 2009 vyhrál poplatek za vklad na vlastní účet. Špatný vtip taky není třeba poplatek za připsání úroků a nebo poplatek za nadměrný vklad na účtu pro jeho zjevnou absurdnost a nesmyslnost, kdy jsou klienti bank zpoplatněni pouze za to, že bance poskytli vysoké finanční prostředky, na kterých banky dále vydělávají.
Nemyslím si, že bychom tento stav mohli nějakým způsobem změnit. Stát na tento stav očima ministerstva financí zálibně pohlíží a nemá ambice účinně zasahovat. Nakonec okrádáni jsou hlavně jeho občané a on sám si na bankovní poplatky lehce vybere od týchž. Občané v příhraničí zhusta využívají služeb bank rakouských a německých, které jsou ke svým klientům milosrdnější. Třeba se někdy objeví osvícený bankéř, který bude skutečně ovládat staré umění dělat svoje peníze z peněz svých klientů a nebude mít zapotřebí se ztrapňovat hudlařením s poplatky. V naší zemi by jistě záhy převálcoval konkurenci rozdílem třídy.
