Restituce

Církevní restituce je pojem v posledních létech velmi frekventovaný a obsazený silnými emocemi. Přitom se nejedná o skutečné restituce, tedy o vrácení toho majetku, který byl ukraden, ale jen o zmírnění majetkových křivd. Nelze vrátit majetek zničený nebo již někým jiným vlastněný, ani majetek, užívaný státem, který stát nutně potřebuje. Tento nevratný majetek má být zčásti nahrazen finančním odškodněním. Celé drama vyznívá tak, jako když jde jen o to, aby si Dominik Duka mohl kupovat ještě tučnější pokrmy než dosud a tak ještě navýšit svoji tělesnou hmotnost. Je tomu skutečně tak?

Státní moc se opakovaně v dějinách dopouštěla zabavování církevního majetku, když jí šlo o to podlomit vliv církve, která je odjakživa přirozeným oponentem moci státní a kritikem jejích nešvarů. Proto zabavováním církevního majetku prosluli především absolutističtí monarchové. Naopak panovník moudrý a pokorný, jakým byl kupř. „největší Čech“ Karel IV., církev bohatě obdarovával.

Možná to trochu přehnal. Protože církev tvoří také jenom lidé, stal se tehdy velký majetek pro některé církevní představitele pokušením (ani rozmařilý život za středověku však zdaleka nedosahoval dnešního komfortu průměrné české rodiny). Když se pak preláti nenechali „umravnit“ rozhodným, leč laskavým slovem Mistra Jana, vedlo to až k tragickým událostem husitských válek.

Jestliže tedy již absolutističtí monarchové církevní majetek zabavovali, není divu, že v tom pokračovala i totalita nacistická a komunistická totalita to pak dovedla k úplné dokonalosti. Ukradla veškerý majetek, z větší části jej používala k mírnění zhoubných následků neefektního komunistického hospodaření státu, z menší části jej vynakládala na provoz církví. Na směšně nízké platy duchovních, na elektřinu a jiné náklady kostelů tam, kde nepostačovaly prostředky získané od farníků. Zčásti také k financování estébáckého dohledu nad církvemi.

Není tedy divu, že když se konečně po létech přešlapování (v 90. létech restituce blokoval m.j. i Václav Klaus) nyní státní moc odhodlala k vyřešení tohoto posledního restitučního restu, srdce bolševika krvácí. Takže komunisté pochopitelně křičí a s použitím historických polopravd i vyložených lží účinně manipulují veřejným míněním.

Je-li reakce komunistů pochopitelná a legitimní, pak se zdá nepochopitelnou stejná zaťatost sociálních demokratů v té věci. Vždyť i oni kdysi na své kůži poznali skutky komunistů. Zdá se ale, že pragmatické uvažování s ohledem na blížící se volby je přivedlo na stejnou platformu s komunisty. Stejně jako oni do veřejnosti pouštěli polopravdy a vyložené historické lži, také lži o skutečném obsahu přijatého zákona, strašili tak prolomením Benešových dekretů a prolomením data 25. 2. 1948. Nulovou tolerancí opozice k minulé vládě, kdy odmítala o čemkoliv s vládou diskutovat, dosáhla toho, že nakonec zákon mohl být přijat pouhými 101 koaličními hlasy ve sněmovně. Opozice se nenechala vykázat do patřičných mezí ani verdiktem Ústavního soudu, který jejich žalobu proti zákonu zamítl. Svými lživými tvrzeními socialisté spolu s komunisty spoluvytvářejí náladu veřejnosti, na ni se potom odvolávají jako na kritérium nesprávnosti zákona.

Sociální demokraté zřejmě doufali, že tato štvanice proti církvím jim vynese pohádkový volební zisk, což se však nestalo. Občané správně pochopili, že tato karta je legitimní jen v ruce komunistů a tak volební vítězství socialistů  je nevelké. Rozhodně by těch svých upocených 20% dostali i bezpracně, když byly nejsilnější opoziční stranou v době tak silně neoblíbené pravicové vlády. Dokonce je možné, že někteří silně levicově smýšlející věřící, kteří se polekali socialistické štvanice na křesťany, se opět přiklonili ke KDU-ČSL, zatímco bez této štvanice by se nerozpakovali volit sociální demokraty.

Volič tedy rozhodl, jak rozhodl. Nekoná se rudo oranžové tsunami a k zvrácení zákona o částečném napravení křivd tak není ve sněmovně síla. Štvavá předvolební kampaň ale nemůže být jen tak odpískána, tak v ní socialisté dále pokračují v médiích a hledá se pro ně důstojný kompromis v jednání s církvemi.

Hovoří se o tom, že by se třeba církve mohly zavázat použít čas navrácených prostředků na charitu. To je skutečně objevné. K čemu většinou majetek církví ve světě slouží a vždycky sloužil? Krom peněz vynakládaných na platy duchovních (ty dnes patří k těm nejnižším u nás) a na provoz kostelů, jde hlavně o péči o kulturní památky, o podporu církevního školství (mimochodem toto školství je v ČR na mimořádně vysoké úrovni) a na charitu. Takže tyto povinnosti církvím naši rozmařile se chovající politici připomínat nemusí.  

V prosinci mne nadzvedlo tvrzení přítele Zaorálka v Událostech-komentářích, že hrozí prolomení Benešových dekretů, když rytířský řád požádal o vydání majetků na severní Moravě, přestože toto údajně militantní uskupení bylo vyvlastněno kvůli své kolaboraci s nacismem, a teď, na poslední chvíli, začíná hovořit o jakési charitě.

Ano, Řád německých rytířů byl skutečně křižácký řád, který ve středověku bojoval na Blízkém východě proti muslimům. Jsem dalek toho, abych hájil náboženské války. Bylo tragické, že křesťané, vyznavači náboženství lásky, zareagovali na dobyvačné nábožensky motivované války muslimů rovněž ozbrojeným bojem. Je to velký hřích ulpívající na našich předcích. Nicméně myslím, že současná sekularizovaná Evropa by mohla vzít zavděk, kdyby dnes na místě současných militantních islámských režimů přetrvalo i do našich dnů někdejší křesťanské Jeruzalémské království.

V každém případě je historickou skutečností, že již před řadou staletí, po skončení křižáckých válek, se rytířský řád skutečně věnoval výhradě charitě a provozování nemocnic. Na jejichž provoz svůj majetek používal. A co se týká údajné kolaborace? Řád byl zrušen nacistickým režimem a jeho majetek se tak stal majetkem Říše. Řeholníci (a byli to na našem území Češi) byli pak odvlečeni do koncentráku a někteří zaplatili životem.

Samozřejmě, jako na majetek Říše se na tento majetek vztahovaly Benešovy dekrety. Šlo však o zjevnou absurditu, podobně jako byl r. 1945 v německých rukou také arizovaný majetek původně židovský. Nejvyšší správní soud proto po r. 1945 verdikt zrušil a tak se na něj Benešovy dekrety vztahovat přestaly. Nicméně do toho přišel Únor, a tak dnes není jasné, zda verdikt soudu nabyl, nebo nenabyl právní moci a zda majetek po právní stránce bude moci být vrácen. To je tedy problém právní, nikoliv morální, jak se jej snažil Zaorálek lživě vylíčit.

Zčásti může Zaorálka omluvit neznalost historických faktů. Jako my všichni, prošel komunistickými školami, záměrně zkreslujícími historii a tyto nedostatky ve vzdělání si asi neměl příležitost doplnit z nezávislých zdrojů. Nicméně ve slušné společnosti platí, že když o něčem nic nevím, tak o tom mlčím.

Ostatně, vzhledem k trvalé prodělečnosti obou požadovaných  hradů i lázní Karlova Studánka, by mohl být český stát docela vděčen, kdyby se jich ujalo řádové společenství a dokázalo je k obecnému prospěchu provozovat a dotovat z výnosu svého ostatního (hlavně lesního) majetku.

Druhá věc, která mne nadzvedla, bylo referování na internetu o tom, jak snad bylo postupováno v rozporu se zákonem při vydávání pozemků boromejkám. Nikdo nezpochybňuje, že jim majetek patří, jen vznikl problém, zda jde o půdu zemědělskou, takže měla být vydána rozhodnutím pozemkového úřadu, nebo nezemědělskou, a tak mělo k vydání dojít přímo, jak se v dobré víře stalo. Skutečností je, že nešlo o žádný nekalý záměr. Pozemkový úřad byl o vydání informován.

Není tedy pochybnost o tom, zda mají boromejky na majetek právo, nebo ne. Přesto se kolem toho vytváří hysterie, která by měla zpochybnit celý zákon. A to jde právě o boromejky. O ženy, které krom skromné stravy pro sebe nic nespotřebovávají. Dobrovolně se věnují těm nepotřebnějším, krom modlitby neznají žádný aktivní odpočinek. Dobrovolně vykonávají práce velmi namáhavé a mnohdy tak odporné, že by je nikdo jiný nevykonával ani za královský plat.

Inu, celá ta vyhrocená diskuse kolem restitucí je hnus, velebnosti.

Mám z toho pocit, jako když ďábel tančí na hrobech mučedníků.