Již delší čas zajímá naše média aféra s odebráním dvou malých dětí norskými úřady tam žijící české matce. Jak premiér, tak pan prezident (razantní a neomylný odborník na všechno) se předhánějí v co nejrozhodnějším zastávání se oloupené matky. O celém případu je málo informací. Přesto již to, co víme, vrhá kritické světlo na současnou evropskou politiku ve vztahu k dobru dítěte.
Víme tolik, že před několika léty byly obě děti rodičům odebrány pro podezření z pohlavního zneužívání a snad i z týrání.
Dále víme, že
-pohlavní zneužívání posléze nebylo nezávislým soudem prokázáno, takže „se nestalo“
-za týrání se v Norsku považuje i užívání ve výchově u nás obvyklých přiměřených fyzických trestů, kterých se nyní zastal i člověk tak laskavý a mírný, jako papež František. (Ostatně, stav duševního zdraví a sociální chování severské mládeže zatím ve prospěch jejich módních, extrémních výchovných metod, moc nesvědčí.)
-děti jsou již po 4 roky vychovávány dvěma norskými páry, které jim pravděpodobně věnují dosti lásky, jsou zárukou sociálních jistot a děti již téměř zapomněly mluvit česky
-biologičtí rodiče nebyli manželi, byli toliko partnery a již společně nežijí. Znamená to, že nepřivedli děti na svět v rámci nějakého deklarovaného záměru trvalosti vztahu, jakým je manželství, které je tím nejvhodnějším prostředím pro výchovu potomků. Byli jen partnery, tedy lidmi, kteří společně bydleli, asi se milovali, ale neměli odvahu definovat svůj vztah slovy, „pokud nás smrt nerozdělí“. Jak se posléze ukázalo, jejich vzájemné sympatie již skutečně vymizely. Nešlo by tedy vůbec o návrat chlapců do původní domácnosti. Také nevím, zda nový matčin partner je Čech, nebo Nor. Nevíme tedy, zda by děti přišly do prostředí českého, jak by rád pan prezident, nebo národnostně a jazykově smíšeného.
Pokud jde o variantu předat je příbuzným v Česku, není mi známo, kolikrát, a zda vůbec chlapci tyto příbuzné viděli.
Z dosud veřejně přístupných informací o historii případu se ukazuje, jak je norský přístup k dětem, u nichž vzniká podezření z výchovného ohrožení, evidentně nesprávný.
Špatné je především odmítání kolektivních výchovných zařízení, k němuž jsme mezinárodním tlakem nuceni i my. Ano, státní výchovná zařízení, jako jsou naše tradiční dětské domovy, z hlediska trvalého pobytu dětí rozhodně nevyhovují. Nicméně svěření dítěte takovému zařízení na krátkou dobu, než se podezření vyřeší, má velkou výhodu před umístěním do nové rodiny, která se snaží vytvořit nové emoční vazby, jejichž následné přerušení při vracení dětí původní rodině znamená další trauma.
Je tristní, že nestátní zařízení, jako náš Klokánek, která jsou zřizována ke krátkodobé péči o odebrané děti a mají výtečnou úroveň, jsou nyní kapacitně omezována.
Měli bychom se z chyb norských úřadů poučit a vždy především dbát na dobro dítěte, méně na úzce právní či ideologické hledisko, opomíjející člověka. V tomto případě je dotyčný člověk ve věku, kdy se sám nemůže právně bránit, jde přece o dítě.
Co nyní s rozlitým mlékem, které Norové již před několika léty nepochybně rozlili?
Nesmíme na první místo klást práva matky, ani požadavek za každou cenu vyrvat Norům české občánky, abychom zabránili jejich „odnárodňování na způsob nacistického Německa“, jak se obává pan prezident. Nemyslím si, že českým občanům, odcházejícím na dlouhodobý nebo dokonce trvalý pobyt do zahraničí, zas až tak moc na trvalém a pevném národním cítění jejich potomků záleží.
Na to, že při uplatňování vlivu ČR na rozhodování o dětech v Norsku se musíme řídit především zájmem dítěte, nedávno v ČRo upozornil dětský psycholog Jeroným Klimeš. Nesmíme přece zájmům jejich zdravého duševního rozvoje nadřadit právo matky. Dítě není nějaký neoprávněně zabavený majetek !!!
Považoval bych za správné přimět Norsko, aby v jednání o dětech soud přihlédl nejen k znaleckému posudku norských znalců (pevně doufám, že tam znalce soudy využívají a respektují podobně jako u nás), ale aby přizval také české znalce z odvětví dětské psychiatrie a dětské psychologie, kteří by obě děti, jejich současné pěstouny i matku a jejího současného partnera, případně příbuzné v ČR, zevrubně vyšetřili, a předložili soudu vlastní návrh řešení.
Nedopusťme, aby v této věci politika zvítězila nad zájem děti !!!!
Z celé aféry si vezměme také poučení pro nás. Postupujme opatrně při změnách našich zákonů, nekopírujme za každou cenu cizí, mnohdy horší vzory, odporující rozumné tradici v přístupu k zájmům a výchově dětí !!!!
Dejme při tvorbě legislativy na názory našich odborníků (což se leckdy neděje – viz trestnost držení dětské pornografie, snahy z Bruselu zakázat léčebné kastrace a j.). Nejde o to, být potížisty v EU. Věřím, že to, co je z odborného hlediska dobré pro nás, je dobré pro celou Evropu. A úroveň odborníků na duševní zdraví v ČR je na vysoké úrovni. Potom máme naše europoslance od toho, aby vedli o důležitých věcech v Bruselu odborně fundovaný dialog s ostatními a pomohli tak rozumnou legislativu prosadit proti některým nesmyslům na celoevropské úrovni. Ve prospěch všech Evropanů.
