Před rokem mi napsali z turistického časopisu o titulní fotku. Téma? Podřipsko. Nebudu v žádném případě originální, ale nenafotit tu mimořádnou, mystickou, památnou a vlasteneckou horu, by byl sakra velký hřích.
Po obědě jsem vystoupil s kolem z roudnického vlaku a po cyklo i turistických stezkách (jsou malebnější) se vydal vstříc pozůstatku jádra třetihorního vulkánu ve složení čedič, olivín a magnetovec.
Čtyři dlouhé hodiny jsem na obloze nespatřil jediný mráček. A ten musí být, protože mráček či mráčky dělají fotku tak krásně sladkou, optimistickou, že není možné odolat a místo na fotce spatřené nenavštívit.
V modrém zoufalství jsem začal tvořit podivné kompozice. Říp a traktor, kombajn a Říp, Traktor, kombajn a Říp. Nic.
Po dvou hodinách jsem dorazil ke chmelnici. Další motiv! Říp a chmelnice. Kus chmelu a Říp…
Někdo mě asi miloval, protože jsem na místě zůstal skoro hodinu maje v ponožkách ono pichlavé cosi, co jsem celý ten čas těžce z ponožek i bot dostával….Ale! Získal jsem čas.
Po chvíli se totiž na obloze objevil první mráček, a pak druhý, třetí…a bylo vyhráno. Částečně.
Kompozice sice byla, ale něco tomu chybělo. Jakoby to necharakterizovalo ono krásné Podřipsko, ale jen jeho malou část.
Čas plynul a já odjížděl domů přes jednu vesničku příjemnou cestou v poli s tím, že nic lepšího už nevymyslím.
Jenže, každý kdo rád fotí, se prostě obrací zpět v krajině, co kdyby náhodou.
Tak jsem se naposled otočil…a bylo to tam! Hora Říp, malebná vesnička pod ním, pole s kvítím a cesta! Cesta, která dala snímku duši. Konečně, posuďte sami. Já neodolal a z fotky jsem nechal udělat pohlednice. Tohle je pro mě to správné Podřipsko!
