Ty staré dobré cesty...

Cyklisté se dělí na časovkáře a romantiky, tedy podle mě. Ta první skupina mnohdy ani neví kudy sviští, hlavní je čas a forma. Stovka za den nic moc.

A pak jsme my, romantici, co stovku dáme od 7 do 7, možná. To hlavní je totiž pocítit přírodu. Místa, půdu, lesy, louky, řeky, nebe a hlavně neasfaltované cesty. Ty božské cesty polem, kdy vás klasy objímají a jablka padají před kolo, ty stinné cesty lesem, přes kořeny stromů, ty cesty podél řek…

Tak prosím všechny starosty, politiky a další chlapy (možná i ženy) s ambicemi, nechte nám ještě kus těch krásných cest, místo vašich asfaltových cyklodálnic, které za chvíli zamoří českou krajinu svým studeným chladem a vyryjí do země nenávratnou vrásku na tváři naší přírody, která formuje svoji krásu už dob baroka.

Přejme si, abychom i nadále potkávali po cestách tolik čisté krásy, která se dá na sedle kola ještě zahlédnout…například tak, jak jí vidím já.

Ty staré dobré cesty