Baroko v nás

Pryč jsou časy, kdy Šporkův letohrádek pamatoval kostýmní slavnosti a vůni naděje. Memento baroka vzhlíží nad krajinou jako zamyšlení nad smyslem našeho bytí...

Barokní krajinou má duše pluje,
v nebi cítím Tě, můj svatý…
Z mraků hledíš na zem
opřený do kamenů strádání.

Šporkovy kroky zadupal čas do nových cest,
málem tři sta let té divné bezbožnosti.
A modlitby rozlétnou se nad námi
do ztracených střech Fischera z Erlachu.

Cítím ty dlaně sevřené
v bolesti i lásce,
kdy blesk je v marnost obrací,
ve věčné bloudění časem.

Alliprandiho sen ideální krásy
v plemen se promění
a navždy shoří vzpomínka na mladou smrt.
Tam u vltavských břehů nový barok se narodí…

Mojí krajinou má duše stále pluje,
a staré časy bílých paruk
vryjí se do země, květin i stromů 
a voní stromořadím lip.

Cesty spojily nás u božích muk
a poutních míst.
V zahradách blaženosti
a v jeskyních andělské touhy
vytesaná armáda světců
spasí naši barokní krajinu věčností…

Šporkův letohrádek