Obklopují nás na každém kroku, ať už jsou příjemné nebo nepříjemné. Dokážou se linout z mnoha míst a spousta věcí se z nich dá uhádnout, ať už dobrých nebo špatných. Někdo je na ně až extrémně háklivý, až je mu z nich nevolno, někdo má svoji "hranici odolnosti" výš než ostatní. Své soukromé "pachové zkoušky" si skládáme dnes a denně.
Dejme tomu, že je zima, vy právě nastupujete do libovolného dopravního prostředku, krásně vyhřátého, zaujmete plánovanou pozici buď u tyče nebo se posadíte, podle zvyku si buď vyndáte z kapsy sluchátka, vyštracháte z tašky knížku, anebo se prostě jen kocháte cvrkotem v emhádéčku. A pak, plíživě, jako záškodník s nožem v zubech se k vám něco blíží. Nejdřív do první nosní dírky, pak vetřelec zachvátí i druhou. Otáčíte se a díváte se po spolucestujících, kdopak to má na svědomí? Oni koukají po vás. Pak zacílíte viníka - ošuntělý chlapík a kolem něj prázdná místa. Páchnoucí opona kolem něj dělá své. Díváte se na hodinky a odhadujete čas do cílové stanice. Mám vystoupit a počkat na další? Vydržím to těch deset patnáct minut v pušném teple?
Takovouto "radost" ostatním ovšem nedělají jen profláklí a nemytí bezdomovci. V létě to bývají dost často obyčejní lidé, kteří jsou slušně oblečení, normální pracující, ale antiperspirant je pro ně sprosté slovo. Nejhroznější alternativou bývá, když je nacpaný autobus, tramvaj či metro a vy musíte za tímto člověkem stát. Ještě smutnější je, že se mezi těmito lidmi vyskytují muži i ženy, možná, že i remizují. Navíc, pokud trpíte stejným problémem jako já, tedy že sebemenší štipec otravného pachu vás provokuje k dávení, oni "pachatelé" se nevědomky stávají příčinou potenciálního průšvihu většího, než je nemyté podpaždí. Nechápu je, samotné mi vadí, když nejen sobě "nevoním". Stejnou medvědí službu ale dokážou napáchat i "převoněné" bytosti, zvláště s těžkými, kořeněnými pafémy, které na sebe dokázaly vylít snad celý flakónek nebohé voňavky. Miluji vůni vanilky, ale když je na jedné osobě koncentrace tohoto extraktu v množství pro dvě a více osob, stává se až zalykavě odpornou.
Nepamatuji si na to přesně, spíše z vyprávění od maminky, ale když jsem byla malá, tak jsme se byly podívat se sestrou do kravína. Ta byla nadšená z kraviček, jenže mně pach močůvky nesedl natolik, že jsem se cestou z kravína regulérně pozvracela. Co si však pamatuji už velmi dobře, byla návštěva u táty po úraze v nemocnici, kde to vše páchlo desinfekcí. Nerozumně jsem si předtím dala borůvkovou zmrzlinu a jakmile jsme opustily nemocniční budovu, opustila borůvková zmrzlina i mne. Jednou jsem takto musela odejít z vyučování na ZŠ, asi v sedmé třídě, kdy nám chemikářka dala opatrně čichnout kyseliny chlorovodíkové a já blbec poctivec natáhla odér pěkně zgruntu, čímž se mi pak udělalo také brutálně nevolno. A když se u nás vaří maso pro psy? Kuchyně se pro mne stává zakázanou oblastí.
I když mi spousta věcí "nevoní" na takové úrovni, až je mi z toho špatně, jsem ráda, že svůj čich mám. Stojí to za to ve chvílích, kdy se kolem vás mihne krásně navoněný člověk (je jedno jestli chlap nebo ženská), jdete kolem nějakého domu a z přízemí se k vám line vůně oběda (a pokud poznáte, co to je, třeba vás to inspiruje k tomu co uvařit své rodině), vůně květin, posečené trávy, koření, čokolády, anebo lákavá směsice cukru a horkého pečiva z nedaleké pekárny. Někdy není od věci se radovat z úplně obyčejných věcí a to pro zdravého člověka jeho čich určitě je. Skládejme si tedy své pachové zkoušky, když můžeme, ať už je to v dobrém nebo ve zlém.
