Pro Kapitolu I. klikněte zde
„Máš ten dort? Máš? Šak ano, hen je. Brali sme ho, co by né. Bysme tam přece nedojeli enom tak,“ hodila Marie Prácová do placu zase jednu ze svých hlášek. Spolucestující v kupé se usmál a snažil se to skrýt za noviny.
„Jo, jo, máme,“ podpořil její projev pan Bohdan, shodou okolností její dlouholetý manžel. Vykoukl z okna na uhánějící kopce Bílých Karpat. „No, jo,“ posteskl si v duchu, „jak dlouho jsem tam nebyl?“ A dívaje se na sněhem zdobené vrcholy kopců nenápadně zamáčkl slzu v oku.
„Co máš s okem? Sem ti říkala, že to okno nemáš otevírat, že ti tam nafúká. Ale ty né, ty dycky ... ukaž ...“ Pan Bohdan se přes uličku naklonil ke své ženě a poslušně na ni zakoulel okem. „A šak nic, šak dobré, šak uvidíme večér,“ uklidňovala Marie, „šak oni tam na to neco majú, šak ně tam minule cosik dávali na ty moje záda,“ pronesla hlasem podobným troubení slona a sledovala, jak zapůsobila na spolucestujícího za novinami.
Pan Práce si pomyslel cosi o nelogicky uspořádaném sledu myšlenek. Ovšem vzápětí představu opustil. Jednak mu bylo jasné, že zabývat se tím nemá cenu. Ale hlavně se mu teď naskytl ještě nádhernější pohled na kopce, kde se jako kluk tak rád proháněl. Mraky se honily po stráních a Bohdanovi se zdálo, že chtějí ukázat Slunci svou sílu pokrytím co možná největšího kusu země šedým stínem.
„Ty papuče sme mu kúpili?“
„Ano,“ zaúpěl Bohdan.
„Naši přijedou na oběd. Doufám, že stihneš něco uvařit, znáš přece maminku,“ upozornil Karel Josefínu vstupuje jak do obývacího pokoje, tak do myšlenek své ženy, jež zrovna obdivovala krásu kopců nedaleké pahorkatiny. Mraky jakoby chtěly dokázat Slunci …
„Netroufám si odhadnout, co by si chudinka musela vytrpět, kdyby se celý ten zapadákov dozvěděl, že jsme v sobotu neměli navařeno!“
Josefína, dosud se lokty opírajíc o okenní rám, se zvedla a odkráčela do kuchyně, znovu vyvětrala zatuchlý vzduch vzniklý Karlovým pobytem a pustila se do vaření. Měla už v lednici nachystané kuře naložené v česneku a bylinkách. Oběd začala připravovat už brzy ráno. Pokud totiž tchýně ohlásí příjezd na oběd, dorazí přinejmenším už kolem desáté ve snaze nachytat nepřipravenou Josefinu a poreferovat o ní ve své vesnici.
Josefína, jakožto bystrá žena, neměla v úmyslu takové snahy podporovat a za hodinku už vytahovala z trouby dozlatova upečené kuře. Stihla mezitím i polévku. Když tělo kuřete čtvrtila, ozval se zvonek. Rychle v zrcadle zkontrolovala účes a šla zvednout sluchátko. Do ucha ji praštil do extrému vyhoněný horňácký dialekt. Pomocí „bzučáku“ otevřela vchodové dveře a zmizela v ložnici. Shodila psa na zem a schoulila se do klubíčka. Tchýně jí naháněla opravdový strach.
„Toš nemože neco řéct aspoň do teho telefóna?“ pronesla Marie Prácová zmoženě se opírajíc o zábradlí. Tři patra schodů jí dala pěkně zabrat.
„Karle, Josefíno, jsme tady!“ zahalasil pan Bohdan vesele, což Josefínu postavilo na nohy. Opatrně vyšla z ložnice a se sklopeným zrakem tiše pozdravila.
Jelikož bylo teprve deset hodin dopoledne, usadila Karlovy rodiče do obývacího pokoje, kde v mžiku uchystala malé pohoštění se slivovicí. Věděla, že lidem jako je Marie Prácová není radno dodávat kuráže alkoholem; ovšem kdyby tak neučinila, Marie by si slivovici s radostí vymohla.
Po dvou doušcích už opravdu nebylo v její přítomnosti k vydržení. Josefína se tedy omluvila a šla znovu vyvenčit psa. Vyšla z paneláku a povzbuzena nádherným jarním dopolednem se vydala do kopců nad městem. Přestože tušila, že Karlovu matku urazí pokud se nevrátí do několika minut, nemohla se ovládnout. Huňatý bernardýn ji jakoby podporoval svýma velkýma chápavýma očima. Běhali po loukách a lesních pěšinkách a vrátili se až za několik hodin.
„Nazdar, omlouvám se, nějak jsem se zapomněla. Chutnalo Vám?“ utrousila něco zdvořilosti a pohlédla směrem k mastným talířům a prázdné flašce na stole.
Někde z hlubokých a rozsáhlých útrob Karlovy přiopilé matky se vydralo zabručení signalizující nesouhlas s přítomností Josefíny, což Bohdan pochopil a navrhl odchod. S několika omluvnými poznámkami na rtech pomohl své choti ke dveřím.
Jihovýchodní výběžek prakticky bezejmenného indonéského ostrůvku osvítily paprsky ranního slunce. Opálená mužská postava vystoupala na skalní výběžek, nechala se chvíli omývat chladivým ranním vánkem a koupala se v záplavě oranžového světla. Tmavou vodou přímo pod ním proplula obrovská ryba. Muž ji chvíli pozoroval a pak bez jakýchkoliv myšlenek, stejně jako včera a stejně jako už sedmnáct let usedl na plotnu skalního výběžku, zavřel oči a nechal se unášet neviditelným nadpřirozeným světem.
Právě v té chvíli se pan Práce snažil uklidnit svou manželku, která se z dlouhé chvíle rozhodla potrápit svého muže obvyklým divadélkem s názvem „Co když“. Dnes to vypadalo asi následovně:
„Kolik je hodin?“ zahučela na něj ve vlaku při zpáteční cestě..
„Bude asi půl.“
„Čeho?“
„Třetí.“
„Ale kolik přesně?“ nedala pokoj.
Milý Bohdan trpělivě vyhrnul rukáv saka a s jedním okem na hodinkách poslušně své ženě odpověděl: „Za tři minuty půl třetí.“
„No ale to už sme tam dávno měli byt, né? Co když dojedeme pozdě dom?“ Přitom na svého chotě vrhla zděšený pohled.
Pan Práce pohledu nevěnoval mnoho pozornosti, tím méně, že mu v té chvíli spíše než zděšení připomínal retardovaného buldoka. Bohdan nikdy neměl rád zbytečné věci. Za zbytečné považoval například opouštění pohodlného sezení v kupé výměnou za krajně nepohodlné postávání v uličce 20 kilometrů před cílovou stanicí.
„Máme zpoždění, co když nestihneme ten autobus,“ dostalo se mu na vysvětlenou. Marie se otočila a na nepatrný okamžik se zatřásla. Jakoby jí zátylkem projel tupý nůž. Zatím netušila proč.
Bohdan chtěl navrhnout, že počkají na další autobus. Vždyť přece jede každou hodinu. Usoudil však, že bude lepší držet se zpátky, ostatně jako vždy při podobných situacích. Nebylo mu dvakrát nejlíp. Marie jej při návštěvě Josefíny nezapomněla několikrát přes jeho tichý odpor donutit cpát se kuřetem s odůvodněním, že „už dnes vařit nebude“.
„Pojďme se ještě na chvilku posadit, není mi moc dobře. Neměl jsem jíst tolik toho kuřete,“ zaprosil výmluvně.
„Já se z tebe poseru!“ rozeřvala se stále ještě přiopilá Marie na celý vagon. „Sem ti říkala, že se nemáš tak cpat! Eště se pobluj! Panebože, slyšíš to?! Je mě ho třeba?“
A jak už to v takových chvílích chodí, Bůh ji opravdu slyšel.
Po 22 minutách vycházeli oba z nádražní budovy. Bohdanovi bylo už opravdu velmi zle. Marie jej po celý zbytek cesty bombardovala nesmyslnými bláboly o kuřeti a autobuse. Zatočila se mu hlava, plácl sebou o zem a zůstal ležet jak dlouhý tak široký. Mírně se chvěl. Ovšem věřte mi, cítil velmi příjemně.
Muž z Indonésie sedící na břehu oceánu najednou vylétl ze svého těla. Chvíli se na sebe díval, jen tak poletoval a užíval si pocitu volnosti. Něco jej však přece tížilo. „Tatínek!“. V mžiku se ocitl nad kopci Bílých Karpat a řítil se dolů před vlakové nádraží, kde na zemi ležel jeho otec. „Tak už je to tady,“ prohodil k umírajícímu otci, který se usmál a naposledy vydechl. Paní Prácová spustila hysterický řev a volala všechny svaté na pomoc.
Jenomže všichni svatí se mezitím se zaujetím dívali na scénu, která se odehrávala kousek nad ní. Dvě duše se s neslyšným smíchem vznášely v prostoru a radovaly se z bytí. Po chvíli se nad nimi rozsvítilo obrovské bílé slunce a duše pana Bohdana zamířila k němu. V tom samém okamžiku přestala paní Prácová ječet a cítila se najednou klidnější a lehčí. Astrální tělo Pavla, jejího syna, se k ní přiblížilo a políbilo ji na čelo. Projel jí nádherný pocit a na malinký okamžik zapomněla na smrt manžela i na děsivý pocit, který ji už od puberty provázel. Na skličující tíhu promarněného života.
Karel položil telefonní sluchátko a bez jakéhokoliv pocitu přešel k ledničce. Vyndal z ní limonádu, obrátil ji do sebe a dal se do usedavého pláče. Tolik toho chtěl otci povědět, tolik mu toho chtěl říct. „Tatínku, já Tě mám rád!“ zařval uprostřed kuchyně a sesul se na židli. Josefína hladila Karla po vlasech.
Druhý den ráno Karel vstal, zavolal do práce a sdělil šéfovi smutnou novinu. Dostal na čtrnáct dní volno. Sbalil věci a odjel k mamince. Josefíně řekl, ať zůstane doma. Doprovodila jej alespoň k nádraží. Zamávala mu a pomalým krokem se vracela domů.
