Záplava měsíčního světla se mi jen tak mimochodem vtírá do pokoje. Už týden
jsem nespal. Za okny holé stromy, ticho a letargie. Však ráno začne vše znova. Zběsilý
koloběh velkoměsta se rozjede na plné obrátky. Hluk spěchu umlčí vše čisté až do
příští noci …
Komu se zodpovídat? Slyší nás vůbec někdo? Proč se zpěvák ptá, jestli mu ještě tluče, jestli má ještě štěstí, proč se ráno co ráno budí do nicoty?
A ten už růžový rozbřesk mě taky už nedojímá.
O čem vůbec psát? Měl bych lkát o bezduchém spolku slepých rukou sahajících stále hlouběji do regálů falešných slastí? Měl bych se rozhořčovat nad kvokáním bulvárních deníků či nad prostořekostí obtloustlých populistů z nedělních debat?
Kam kráčí kroky tvé, lidská společnosti? Hroutíš se, či rosteš?
Afriko, odpustíš nám někdy? Odpustíš nám naši chamtivost, naši bezbřehou prostoduchost a nadřazenou sebestřednost? Po staletí jsme tě bičovali … .
Přírodo, vlahá louko srpnového rána, horká touho pralesního podvečera a vyprahlá moudrosti žlutavé pouště, dáš nám ještě jednu šanci?
Spravedlnosti, laskavá bohyně míru a lásky, za cíp tvého hávu tě tahám …
Zahloubán do teskných litanií počátku nového věku se kaju. Pro tuto noc vdechnu do plic provinilý zápach celého světa. Jen pro dnešní noc a zkusím se nezadusit.
