Pamatuju si, jak naši brečeli u televize a pak byli strašně veselí (a možná
i opilí). Pořád mi říkali, že odteď už bude všecko dobré a objímali mě. Bylo mi
šest let. Radoval jsem se s nimi, protože jsem už nemusel mít strach ze zlých
komunistů. Tehdy jsem se totiž domníval, že komunisti jsou pánové v modrých
přilbách a bílých uniformách, kteří se schovávají někde venku v křoví a mlátí
lidi černými obušky.
Třídní učitelka Čmelíková, která mě pro mou hyperaktivitu upřímně nesnášela, nám někdy na podzim oznámila, že odteď jí budeme namísto „soudružko“ říkat „paní“.
První významný krok ke kapitalismu naše rodina učinila, když jsme ve vypůjčeném autě vyrazili do Vídně koupit fritovací hrnec. Už si přesně nevzpomínám, kdo všechno přišel ochutnat první hranolky a smažený sýr. Nevzpomínám si ani, co všechno jsme si jako rodina museli odpustit, abychom mohli friťák živit drahým fritovacím olejem. To však nebylo podstatné; olejem nasáklé hranolky konzumované v paneláku s výhledem na jihomoravské vinohrady pro nás neznamenaly nic jiného než svobodu.
Taťku záhy chytil kapitalistický duch (tj. enterpreneurism). Při početných nákupních výletech do Vídně se seznámil s českou emigrantkou, která v 90. letech provozovala na jednom z vídeňských nádraží novinový stánek. A jelikož kapitalismem přežraní rakušáci prahli po dlouze odpíraných hodnotách tradičních slovanských kultur, naše rodina spadla rovnýma nohama do mezinárodního byznysu. Taťka začal do Vídně pašovat malované velikonoční vajíčka – kraslice.
Projel horňácké vesnice, uzavřel několik dohod s tetami v šátcích, z telefonní budky zavolal do Vídně, nastartoval škodovku a vyrazil. Po několik týdnů před Velikonocemi projížděl veškeré možné přechody do Rakouska.
Docela dobře nechápu, jak mu to mohlo tak dlouho procházet. Taťka totiž tehdy znal jen dva německé výrazy: ‚Verstehe nicht‘ (něco jako ‚já nerozumět‘) a geschenk (tzn. ‚dárek‘; to když se celníci začali zajímat, proč má v kufru 600 kraslic). Musel jezdit stále většími oklikami, jelikož celníci si jej brzy začali pamatovat. Jednou jel dokonce i přes Německo.
Dnes máme rok 2009, dvacet let po pádu Železné opony. Já si užívám poslední rok studia v Londýně a taťka už pašuje kraslice nahoře v nebi. Svět a s ním i náš malebný východní blok se změnil k nepoznání. Friťáky nakupujeme na předměstí v supermarketu a rakušáci k nám jezdí utrácet valuty v pohraničních kasinech a zářících červených domech. Drtivá většina lidí si výrazně polepšila. Už nejezdíme na dovolenou k Balatonu (když tam zrovna není zatmění Slunce), ale na Kypr, do Řecka, Egypta a Karibiku. Také jsme se stali součástí Evropské unie. Můžeme se volně pohybovat po Evropě (a beztrestně vozit kraslice do Rakouska), studovat na zahraničních univerzitách a poznávat cizí kultury jak doma, tak i venku.
Jistě, někteří by mohli namítat, že tohle vše je pouze pozlátko - konzum - a že existují vyšší hodnoty než cestování a vysoká životní úroveň. Že možná žijeme na úkor příštích generací, že nám úředníci v Bruselu vyrábí pitomé směrnice ohledně zakřivenosti banánů (nebyl to Špidla?) a že prý ztrácíme jakousi národní suverenitu.
Nevím jak vy, ale já jsem žádnou suverenitu neztratil. Večer 17. listopadu vyrážím na Trafalgar Square zabalený v české vlajce a budu si užívat s ostatními Čechy a Slováky 20. výročí pádu totality. Budeme slavit dvacet let svobody. Dvacet let svobodné volby: povolání, kariéry, života a v našem případě i svobody volby země, ve které zrovna chceme žít.
Uvidíme se na Trafalgaru!
