Ženy do výroby, „závislé osoby“ na obtíž

V nedávném článku Brusel velí: „Kupředu levá!“ jsem upozornil na nové iniciativy Evropské komise v oblasti sociální politiky, zejména na tzv. Evropský pilíř sociálních práv a na návrh směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem (Work-Life Balance).  

Ministerstvo práce a sociálních věcí už připravuje pozici ČR k těmto dokumentům, a nemůže příliš překvapit, že čeští soudruzi bratrsky souzní se soudruhy z unijních institucí.

V navrhované rámcové pozici ke sdělení Komise Iniciativa na podporu rovnováhy mezi pracovním a sourkomým životem pracujících rodičů a pečujících osob, který doprovází uvedený návrh směrnice Work-Life Balance se dočteme mj. „ČR se ztotožňuje se zjištěním Komise o negativech nevyváženého poměru mezi zaměstnáním a péčí o rodinu a s potřebou tento stav řešit a napravit. ČR si je vědoma, že především situace na národní úrovni je tristní. Podle údajů Eurostatu je ČR státem s největším dopadem rodičovství na zaměstnanost žen. … ČR vnímá závazky Komise předložené ve sdělení i jako příležitost vymanit se ze zažitých stereotypů a umožnit rodinám všestranný rozvoj při zajištění dostatečného příjmu a poskytování zařízení péče.“

Žijeme opravdu ve zvláštní době, kdy se hodnotová měřítka k některým zásadním otázkám obracejí o 180°. Trápí nás dnes dopad rodičovství na zaměstnanost žen, namísto toho aby nás znepokojoval dopad zaměstnanosti žen na mateřství.     

Jednou z nejsurovějších ukázek obratu paradigmatu v prostředí eurounijních pokrokářů jsou závěry Rady o rovnosti žen a mužů z června. V nich mimo jiné hovoří o potřebě „vyváženého rozdělení pečovatelských povinností [mužů a žen] vůči závislým osobám, což je jeden z předpokladů rovné účasti žen na trhu práce.“

Na mysl připadá jeden citát z Chestertona: „Typický omyl dneška! Považovat současné podmínky za absolutní a pak se snažit tomuto cíli přizpůsobit základní lidské potřeby, jako by lidská přirozenost byla nějakým prostředkem. Když někdo řekne, že rodinný život dnes nejde dost dobře sloučit s kariérou, jako by řekl, že se lidské hlavy dost dobře nevejdou do dnešních módních klobouků. Snaha likvidovat hlavy místo klobouků se pak nazve kloboučnický problém.“