Zelený úděl jako vážná hrozba pro svobodu

Green Deal příliš často vnímáme především ekonomickou optikou. Nejde ale jen o cestu k devastaci hospodářství a pádu životní úrovně. Jde také o masivní útok na lidskou svobodu.

Václav Klaus už před mnoha lety varoval, že boj proti změnám klimatu představuje ohrožení lidské svobody, že debata o klimatické akci je „ve své podstatě debatou o svobodě“, že „soudobý střet o lidskou svobodu … začíná být veden právě s těmito tématy, nebo přesněji řečeno, pomocí těchto témat“. Uváděl, že klimatický alarmismus není ani tak o klimatu nebo o globální teplotě jako „o člověku a o uspořádání lidské společnosti“. Environmentalistům „nejde o nic menšího než o pokus upřít lidem svobodu sledovat své vlastní zájmy (a preference)“. Pod záminkou ochrany Země a přírody chtějí, podobně jako kdysi marxisté, „nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa“. Chtějí nás řídit ve všem možném i nemožném. Svoboda u nich stojí na úplně posledním místě.[i]

Teprve Green Deal nám v plném rozsahu ukázal, jak důvodné byly tyto obavy a jak jsme někteří hrozbu environmentalismu podceňovali. Dnes je zřejmé, že právě tento plán znamená největší a nejnebezpečnější útok na svobodu od pádu komunismu.

Podnikatelská sféra i společnost mají být uměle vytrženy z přirozeného uspořádání, vzniklého spontánním, plynulým vývojem. Má jim být upřena možnost racionálního ekonomického chování i žití po svém, jak na to doposud byly zvyklé. Každý podnik a každý člověk má povinně přispívat k budování nového ekonomického modelu a nového životního stylu. Evropský klimatický zákon přece žádá za tímto účelem „kolektivní úsilí všech odvětví hospodářství a společnosti“. Totéž ostatně říkala od samého počátku Ursula von der Leyenová a také to, že Zelený úděl nám ukazuje „jak „změnit náš způsob života a práce, výroby a spotřeby“. Oficiální unijní vzdělávací příručka GreenComp nás učí, že „udržitelný životní styl vyžaduje změnu myšlení a chování“.

„Zelená transformace“ je prosazována legislativou, politickým tlakem, finančními toky, propagandou. Klimatický zápal zasahuje nejrozmanitější sféry života. Jestliže původně se soustředil hlavně na energetiku a průmyslovou výrobu, dnes vidíme, že jeho záběr se stále rozšiřuje. Jde o to, jak cestujeme, jak stavíme, čím topíme, jaké zboží kupujeme, co jíme, jestli neplýtváme potravinami, jak moc se angažujeme apod.

Úbytek svobody, který Zelený úděl přináší, se konkrétně projevuje v celé řadě ohledů. Vyzdvihněme ty nejzásadnější:

– Unijní právní předpisy přinášejí nové příkazy a zákazy a administrativní zátěž pro podnikatele i občany v nejrůznějších oblastech života. Zpřísnění systému obchodování s emisními povolenkami, nové emisní normy pro automobily a dodávky, uhlíkové clo, revidovaná směrnice o energetické náročnosti budov, nařízení o ekodesignu, nové předpisy v oblasti tzv. ESG – to jsou jen některé příklady přijatých či projednávaných opatření, která dopadnou na podniky či občany mimořádně dusivě.

– Umělé zvyšování cen, vyplývající z různých legislativních opatření, znepřístupní některé zboží a služby a omezí tak svobodu volby. Jak jsme viděli, unijní orgány zvlášť odpudivě hovoří o „pobídkách“, které mají vést k přijímání „udržitelnějších rozhodnutí“ nebo o vysílání „správných cenových signálů“.

– Různé informační požadavky na podnikatele, týkající se „udržitelnosti“ nabízených výrobků či služeb, mají vést spotřebitele k tomu, aby přijímali „informovaná rozhodnutí“ a hráli aktivní roli v zelené transformaci. Podobně směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti má vést investory a další zainteresované strany, aby přijímali „informovaná rozhodnutí“ ve vztahu k dotčeným podnikům. V tom všem je tvrdá manipulace.

– Zákaz prodeje automobilů s klasickými spalovacími motory od roku 2035 a další opatření ničící evropský automobilový průmysl znamenají bezprostřední hrozbu pro mobilitu občanů. Ta je přitom jedním z klíčových rozměrů svobody. Velmi nákladné elektromobily nemohou zatím nabídnout alternativu.

– Ve špatném ovzduší všudypřítomné propagandy a indoktrinace se ztrácí i vnitřní svoboda a sebedůvěra slabších jedinců. Ti budou mít tendenci úzkostlivě sledovat svou „uhlíkovou stopu“ a dávat najevo své domněle ctnostné chování ohledně „udržitelnosti“ na úkor vší racionality a na úkor pestrých životních možností volby. S „kovidovou“ mentalitou budou živořit ve světě zúženém strachem.  

– Unijní orgány nepřipouštějí svobodnou diskusi o klimatické politice. Jsme přesvědčováni o tom, že ohledně globálního oteplování existuje „vědecký konsensus“, že diskuse ve vědě skončila. S oponentními názory má být zacházeno jako s dezinformacemi, misinformacemi či konspiračními teoriemi. Brusel si veřejnou debatu na toto téma představuje už leda v tom duchu, že občany, „kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření“, je nutné v rámci „konstruktivního a otevřeného dialogu vycházejícího z vědeckých důkazů“ přesvědčit o správnosti oficiální linie.

Nový muž č. 1 unijní klimatické politiky, místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič, se kdysi nechal slyšet, že „nemůžeme bezpečně žít na planetě, jejíž podnebí je mimo kontrolu“. Zdá se ovšem, že Zelený úděl a veškeré snahy kolem klimatu jsou především o tom, nenechat mimo kontrolu (tj. svobodnému vývoji) společnost a ekonomiku. 

[i] Klaus V.: Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán, Praha [2007], s. 12–13, 124; Klaus V.: Zničí nás klima, nebo boj s klimatem, Cosmopolis, Praha [2017], s. 7, 22–23, 156, 195.