Zelený a dluhový úděl

Navržený fond obnovy EU po koronavirové pandemii „Next Generation EU“ není ani tak o odstranění škod jako o Zeleném údělu a o fiskální a transferové unii. Brusel nalezl v COVID-19 další „blahodárnou krizi“.

Stěžejním tématem politického dění na úrovni EU v posledních měsících před koronavirovou pandemií byl Zelený uděl. Připomeňme, že jde o plán na transformaci hospodářství a společnosti EU na tzv. klimatickou neutralitu s horizontem do roku 2050. Záměr se zrodil z vlny klimatického třeštění, která zaplavila Západ po roce 2018. Nová Komise pod vedením Ursuly von der Leyenové si tuto agendu vytkla jako svůj prvořadý úkol a učinila z ní svou vlajkovou loď.

Zelený úděl překonává vše, na co jsme doposud byli od unijních institucí zvyklí. Tentokrát nejde „pouze“ o posílení bruselského centra nebo o další přerozdělování peněz a problémů mezi členskými státy. Je to vize hloubkové proměny reality kolem nás, jíž nemá být dosaženo spontánním vývojem, ale umělými zásahy veřejné moci. Všechny síly a zdroje mají být zapřaženy k dosažení vytčeného cíle. Ursula von der Leyenová prohlásila, že každý z nás bude muset přispět a změnit způsob života.

V horké fázi pandemie téma poněkud utichlo a instituce EU obecně nebyly příliš vidět. Jejich malé angažmá v boji s koronavirem jim není namístě zazlívat, protože otázky bezpečnosti a veřejného zdraví náleží primárně do pravomoci členských států, které jsou ostatně schopny reagovat na podobné situace mnohem pohotověji podle svých potřeb a možností a s podrobnou znalostí místních podmínek. Obavy by měla vzbuzovat naopak okolnost, že Brusel nyní „ožil“ a výrazně vstoupil do diskuse o odstranění škod.

Fond obnovy „Next Generation EU“

Někdo snad očekával, že v zájmu úlevy oslabeným ekonomikám unijní orgány šlápnou v případě Zeleného údělu na brzdu. Stal se však pravý opak. Brusel nalezl v koronaviru další „blahodárnou krizi“, kterou míní využít k posílení Unie, respektive k prosazení svých záměrů. Zelený úděl stojí v popředí těchto ambic. „Zelená transformace“ má zůstat nejen nezpochybněna, ale dále utvrzena. Hospodářská obnova má být plně zapřažena v její prospěch.

Evropský parlament v dubnovém usnesení o koordinovaných opatřeních EU v boji proti pandemii covid-19 a jejím následkům zdůraznil, že balíček opatření pro obnovu a rekonstrukci musí být v souladu s cílem dosažení klimatické neutrality do roku 2050 a že Zelený úděl by měl být spolu s digitální strategií ústředním bodem tohoto balíčku.

Komise na konci května představila nástin hospodářské obnovy, jehož ústředním prvkem má být gigantický fond „Next Generation EU“ o objemu 750 miliard eur. Členské státy by z něj v nejbližších letech mohly čerpat 500 miliard v grantech a zbytek ve formě úvěrů. Veškeré tyto prostředky by si jménem Unie půjčila Komise na finančních trzích a měly by být spláceny z unijního rozpočtu v horizontu 2028–2058. K získání peněz na splátky by mělo pomoci zavedení dodatečných vlastních zdrojů Unie, mezi něž by mohly patřit celounijní daně, část výnosu ze systému obchodování s emisemi nebo uhlíkové clo. Těžko si lze ovšem představit, že by si obsluha dluhu časem nevyžádala zvýšení příspěvků členských států do rozpočtu EU.

Ačkoli je plán zabalen do hávu popandemické pomoci, na první pohled je zřejmé, že jeho záběr je mnohem rozsáhlejší. Nemá jít pouze o opětovné nastartování ekonomiky, ale rovnou o „vytvoření udržitelnější, odolnější a spravedlivější Evropy pro příští generaci“. Komise hovoří o zlepšení ekonomické a sociální odolnosti členských států a o urychlení zelené a digitální transformace, které teď prý mají ještě větší význam než před krizí a je třeba popohnat je rychleji vpřed. Plánované obří peněžní toky by měly být významně zaměřeny na plnění Zeleného údělu.

Nejde zdaleka jen o klimatickou neutralitu. Stejně nebezpečný je druhý rozměr, který se týká hospodářské politiky. Komise ve svém návrhu záchranného fondu v podstatě recykluje mnohé staré recepty z této oblasti, jež zatím narážely na odpor části členských států. Společné dluhopisy, unijní daně a další nové vlastní zdroje, nástroje makroekonomické stabilizace – to vše již bylo na stole v mnoha podobách, pouze nikdy ne naráz a v takovém rozsahu. Navržená kritéria pro rozdělení balíku peněz zohledňují spíše dlouhodobý stav ekonomiky než škody vzniklé pandemií a favorizují tak státy v dlouhodobých hospodářských a rozpočtových potížích. To vše dává za pravdu obavám, že jde o nové snahy sanovat nevýkonné jižní členské státy a nastal by skok na cestě k budování fiskální a transferové unie, tentokrát nejen v mezích eurozóny. 

Spirála dluhů pro příští generace

Spojení „zelené transformace“ a projektu „Next Generation EU“ vytváří velmi nebezpečnou kombinaci, která bude vším jiným než cestou z krize.

Sám Zelený úděl by přinesl dávno nevídané sešněrování hospodářství, astronomické náklady, omezení svobody a další oslabení členských států. Můžeme se obávat prohlubování zaostávání EU za dynamickými ekonomikami jiných koutů světa, ale také indoktrinace, vytváření a zneužívání atmosféry strachu, všudypřítomného sledování a kontroly našeho chování.

Projekt fondu obnovy by pak spíše než k odstranění škod z pandemie vedl ke vzniku mnohem závažnějších problémů. Vedle podpory Zeleného údělu staví před příští generace perspektivu masivního zadlužení, doplácení na špatně hospodařící státy a prohlubování evropské centralizace. Jde o vytváření kultury žití na dluh a na cizí účet uprostřed honu za zelenými přeludy.

Skutečným řešením pro hospodářskou obnovu EU by bylo přehodnocení či přinejmenším odklad monstrózních klimaticko-alarmistických ambic. Brusel namísto toho nabízí pod falešnou záminkou rekonstrukce jejich utvrzení a navíc sanování nemocného Jihu, a to za cenu vytvoření nedozírné propasti sdílených dluhů a s ní souvisejících centralizačních tlaků.