Vzpomínka na Margaret Thatcherovou a odhalení Churchillovy sochy

Před dvaceti lety, 17. listopadu 1999, bývalá britská premiérka odhalila v Praze sochu Winstona Churchilla. Ta nám má připomínat cenu svobody, jejíž obhajoba může skutečně vyžadovat „krev, dřinu, slzy a pot“.

17. listopadu 1999 byl jeden z těch dnů, na které se nezapomíná. Celá země žila desátým výročím pádu komunismu. Atmosféra byla slavnostní, příjemná, důstojná, opravdová. Tehdy ještě převážně šlo o jubileum samo, ne o jeho zneužívání k aktuálním politickým půtkám.

Bylo mi sedmnáct, chodil jsem do septimy a nedlouho předtím začaly taneční. Politika, která mě od dětství tolik poutala, náhle sklouzla z čelných příček mého zájmu. Vlastně zůstala někde hodně vzadu v závěsu, ani nebylo kdy se za ní ohlížet. 

A přece jsem si jednu politickou událost nemohl nechat ujít. Do Prahy totiž přijela Margaret Thatcherová, aby se zúčastnila oslav a převzala Řád Bílého lva. V rámci svého programu přitom také měla na náměstí Winstona Churchilla na Žižkově odhalit Churchillovu sochu. S přímočarostí sobě vlastní (kterou by možná někteří nazvali i jinak) jsem na gymnáziu předložil omluvenku z několika vyučovacích hodin (tehdy ještě nebyl státní svátek) s odůvodněním „účast na odhalení sochy Winstona Churchilla“.

A tak jsem toho památného dne viděl legendu světové politiky na vlastní oči. Jako by to bylo včera, jasně si ji vybavuji stát celou v černém  na podiu po boku Václava Klause a Churchillova vnuka. Vzpomínám si, že bylo dost chladno a že projevy nebylo dobře slyšet kvůli špatnému ozvučení. S sebou jsem měl Roky na Downing Street a dělal jsem si naděje na autogram. Na žádné podepisování pak ale nedošlo.

Po dvaceti letech mě napadlo podívat se na internetu, jestli projev baronky není někde k mání. A skutečně, dodnes je vystavený na stránkách Margaret Thatcher Foundation.

Thatcherová se ve své řeči věnovala hlavně svobodě, jež podle ní byla Churchillovou vizí, a kterou označila za vrozené právo člověka a nezbytný předpoklad pro morální volbu. 

Za klíčové považovala vytvoření podmínek, v nichž může svoboda vzkvétat: „Vytvořit nebo obnovit politickou a ekonomickou svobodu je mohutnou výzvou. Musíte omezit moc vlád, jejíž rozmach si politici vždy přejí. Musíte zajistit bezpečnost soukromého majetku navzdory rovnostářům, kteří rozdmýchávají závist. Musíte omezit zdanění navzdory nátlakovým skupinám, které chtějí větší a větší výdaje. Především pak musíte vybudovat a udržet čestnou a jasnou zákonnost při vědomí toho, že pokušení prodávat vliv, handlovat s výsadami a obcházet pravidla nejsou nikdy větší než v časech zásadní změny.“

Podle Thatcherové napravit celkový rámec v zemi, jako je ta naše, „kde kořeny prosperující a kultivované minulosti nebyly marxistickými vandaly nikdy zcela vykopány, je spíše jednodušší úkol. Těžší snad je zavést smysl pro osobní odpovědnost, který všeprostupující, všeposkytující a všekontrolující stát nevyhnutelně oslabuje. Dlouho poté, co socialistické hospodářství bylo diskreditováno, socialistické postoje stále přetrvávají. Schopnost upřednostnit kombinaci nezávislosti a rizika před závislostí a jistotou, lze nabýt až časem. Vskutku, svoboda a odpovědnost se musejí stát druhou přirozeností, než budou opravdu v bezpečí.“

Železná lady zakončila slovy: „Žádný návštěvník Prahy nepochybuje o tom, že z hlavních měst Evropy je to vaše jedno z nejkrásnějších, nejcivilizovanějších a nejkouzelnějších. Vždy, když sem přijedu, zdá se mi, že vcházím do světa majestátních kostelů, mocných paláců a evokativního sochařství. Přiznávám však, že jsem velmi ráda, že jste našli místo pro tuto novou sochu. Bude vám zde, uprostřed vší této krásy, připomínat – protože každé generaci je to třeba připomenout –, že cena svobody může být vysoká, že může vskutku vyžadovat oběť ‚krve, dřiny, slz a potu‘. Ale tato socha sira Winstona Churchilla vám bude rovněž připomínat, jako připomíná mně, něco jiného – že svoboda nikdy nesmí na světě zhynout, že musí navždy přetrvat.“

Uplynulo dvacet let. Kolem Churchillova pomníku chodím v časech lepších i horších, jednou s úsměvem, jindy se starostmi. Vždy mi však vytane na mysli obrázek 17. listopadu 1999 a Margaret Thatcherové, který i v největší zimě zahřeje a v únavě dodá povzbuzení. V době, kdy se se 17. listopadem zachází všelijak, nás mohutný bronzový Churchill se vzpomínkami, které se k němu vážou, přivádí zpět k původnímu významu tohoto svátku.