Volby 2021 a aktuální unijní témata

Jaký postoj zaujímají politické subjekty kandidující v letošních volbách do Poslanecké sněmovny k aktuálním velkým tématům unijní politiky? Minule byla řeč o Zeleném údělu, tentokrát se podívejme na několik dalších oblastí.

V předchozím článku jsem se věnoval tomu, jak se ve svých volebních programech a obecně v předvolební kampani stavějí nejsilnější politické subjekty k problematice Zeleného údělu. Vedle této agendy zbývá několik dalších velkých témat unijní politiky, u kterých by nás postoj kandidujících uskupení měl velmi zajímat.

Mezi taková témata patří:

• Next Generation EU neboli tzv. fond obnovy;
• tzv. ochrana právního státu;
• Evropský pilíř sociálních práv;
• konference o budoucnosti Evropy;
• prohlášení Orbána, Salviniho, Le Penové a dalších o budoucnosti Evropy ?

Fond obnovy

Next Generation EU neboli tzv. fond obnovy je mimořádný nástroj, jímž se Unie rozhodla přispět k oživení ekonomiky po koronavirové pandemii a který se uplatní v období nynějšího unijního víceletého finančního rámce (2021–2027). Bude čítat 750 miliard eur, z nichž členské státy budou moci čerpat 390 miliard v grantech a 360 miliard v půjčkách. Víceletý rozpočet EU, který předpokládá výdaje 1074,3 miliard eur, je takto fakticky navýšen o bezmála 70 %! Jde přitom o finanční prostředky na dluh, které si jménem Unie půjčí Komise na kapitálových trzích. Spláceny mají být od roku 2028 po následující tři desítky let.

Problémem je samozřejmě už sám vznik gigantického společného dluhu členských států, který zatíží příští generace a který svou existencí bude působit jako další mocný katalyzátor centralizace. K tomu se připojují pochybnosti ohledně nastavení kritérií pro rozdělení peněz mezi jednotlivé státy, která zohledňují spíše dlouhodobý stav ekonomiky než škody vzniklé pandemií a favorizují tak státy ve vleklých hospodářských a rozpočtových potížích. Konečně velmi znepokojivý je fakt, že podstatná část prostředků – přibližně jedna třetina – má padnout na podporu „zelené transformace“.

Fond Next Generation EU je v tuto chvíli neodvratnou skutečností. Svoje místo ve volebních programech by však mít měl. Stále je zde totiž prostor pro hledání cest, jak minimalizovat jeho negativní dopady. Zvláště je třeba připravit se na období, kdy Brusel bude přicházet s návrhy nových zdrojů pro splácení dluhu, které mohou být velmi problematické (nové unijní daně, navyšování odvodů do unijního rozpočtu apod.).

A přece, kandidující subjekty se tomuto tématu vesměs nevěnují. SPOLU toliko slibují, že zlepší využívání evropských fondů, které prý mohou významně přispět k hospodářskému růstu, přičemž odkazuje mimo jiné právě na fond obnovy. ČSSD uvádí, že na obnovu hospodářství po pandemii výrazněji zapojí stávající i nové evropské prostředky, které prý budou zásadní pro restart naší ekonomiky. ANO se v této souvislosti chlubí, že tvrdě hájilo zájmy naší země v EU, pokud jde o peníze z evropských fondů, ze kterých vyjednalo pro Českou republiku 978 miliard korun.

Ochrana právního státu

Využívání údajné ochrany právního státu („rule of law“) jako prostředku nátlaku institucí EU na členské státy má svůj původ už v dobách komisařky Viviane Redingové. Za poslední čtyři roky se ale situace vystupňovala do dosud nevídaných rozměrů. Zejména Polsko a Maďarsko a v jednu chvíli v menší míře také Rumunsko se staly terčem soustředěného politického nátlaku hraničícího se šikanou. Proti Polsku a Maďarsku byl dokonce zahájen postup podle článku 7 Smlouvy o EU, který může vést až k pozastavení některých práv členského státu včetně hlasovacích práv. Proti oběma státům Komise podala množství žalob k Soudnímu dvoru EU, z nichž v několika případech již unijní soudci rozhodli v jejich neprospěch. Dále byl vytvořen mechanismus, který umožňuje zmrazení nebo snížení čerpání peněz z unijních fondů vůči členským státům porušujícím zásady právního státu. Konečně Komise začala vydávat výroční zprávy, ve kterých chce hodnotit dodržování právního státu v každém členském státě.

Tyto praktiky jsou projevem dravé honby unijních institucí za rozšiřováním jejich kompetencí, kde „rule of law“ je jen záminkou. Brusel nachází v právním státu klíč k proniknutí Unie do oblastí, které stojí mimo jeho pravomoc. Snaží se z něj uplést bič, prostředek nátlaku, pomocí něhož se míní stále více vměšovat do čistě vnitrostátních záležitostí včetně otázek ústavněprávních a prosazovat svou politickou linii bez ohledu na oblast působnosti Unie.

Tuto mocenskou hru je třeba prohlédnout a rezolutně odmítnout. Měli bychom se otevřeně zastat šikanovaných států, a to nejen proto, že příště bychom mohli být na jejich místě my. Unijní instituce se zde natahují po pravomocích, které jim nikdo nesvěřil. Mají k tomu nulový mandát a nulovou legitimitu. Jejich počínání hrozí zprofanováním vznešeného pojmu právního státu, který si i nadále zaslouží naši úctu.

Bohužel k tomuto tématu se ve svém volebním programu nevymezuje pochvalně ani negativně žádné seskupení. Různá kritická vyjádření v minulosti zazněla ze strany SPD a TSS, v předvolební kampani však toto téma nijak zvlášť nevyzdvihují.

Evropský pilíř sociálních práv

Měli bychom také pozorně sledovat, co se děje kolem Evropského pilíře sociálních práv (EPSP). Tento atypický dokument, který byl vyhlášen unijními institucemi v listopadu 2017, má podobu jakési modelové charty, respektive rozšířeného a prohloubeného katalogu sociálních práv. I když není právně závazný, měl by sloužit jako východisko pro další formování sociální politiky na úrovni EU a pro sbližování sociálních modelů členských států.

EPSP je výkladní skříní postulátů moderní levice a plným pytlem drahých a těžko realizovatelných slibů. Pozitivní diskriminace, zbytnělé pojetí rovných příležitostí, inkluze ve školství, velkoryse narýsované standardy sociálního státu – právě taková šablona má být základem pro sjednocování a rozmach sociální a antidiskriminační legislativy v EU. Unijní instituce mají v rukou silné nástroje k tomu, aby Pilíř uvedly v život – unijní legislativu, fondy, rozhodovací činnost Soudního dvora apod. Navíc se můžeme domýšlet, že do budoucna zde bude tendence na základě EPSP rozšířit a prohloubit katalog základních práv EU.

Výmluvnou ukázkou prorůstání Pilíře do legislativy je směrnice o rovnováze mezi pracovním a osobním životem, která mimo jiné harmonizovala pravidla pro otcovskou dovolenou a která se snaží přispět k „rovnoměrnému rozdělení pečovatelských povinností mezi muže a ženy“. Další ambiciózní plány Bruselu s tímto nástrojem pak odhaluje akční plán z března 2021, kde je EPSP označen za „maják, který nás vede k silné sociální Evropě a nastavuje vizi našeho nového souboru sociálních pravidel“. 

Tomuto tématu se ve svém programu věnuje pouze ČSSD. Slibuje, že bude prosazovat, aby se Pilíř „stal právně závazným dokumentem, který zvýší standardy pro naše občany, ale také zamezí konkurenci levnou pracovní silou z jiných státu Evropské unie“.

Konference o budoucnosti Evropy

Zaznamenáníhodnou událostí je rovněž konference o budoucnosti Evropy, která probíhá od května 2021 a bude trvat do jara 2022. Tato zvláštní akce, která je něčím na pomezí mezi konventem, občanskými dialogy a veřejnou konzultací, má umožnit diskusi o výzvách a prioritách EU. Konference zahrnuje a) plenární zasedání zástupců unijních institucí, vnitrostátních parlamentů a občanů, b) panelové diskuse vybraných občanů, c) internetové stránky, na které mohou občané přispívat se svými náměty, d) různé diskuse, přednášky apod. napříč EU. Hlavním výstupem má být zpráva, kterou na základě návrhů pléna připraví výkonná rada.

Od konference bychom si neměli slibovat nic světoborného. Nejde o pokračování předchozí reflexe o pobrexitové budoucnosti EU (2016–2019), kde aspoň teoreticky existovaly různé alternativy dalšího směřování Unie. Jde jen o zbytečné divadlo, kde v rámci naprosto nereprezentativních platforem bez demokratického mandátu různí jednotlivci a subjekty vedou rozpravy o tom, jestli integraci tu či onde prohloubit více, nebo ještě více, a kde každý může sdělit svůj názor (u těch nehodících se námětů to ovšem bude jako černou křídou do komína), aby byl vytvořen dojem, že k mínění občanů se přihlíží. Unijní instituce si z celé diskuse a hlavně z výsledné zprávy pléna vezmou za své to, co jim samotným bude vyhovovat. Přesto by nás mělo zajímat, jak konferenci vnímají naše kandidující subjekty a jakou vizi by podle nich měla ČR v rámci diskuse prosazovat.

Opět bohužel o konferenci nenajdeme ve volebních programech ani slovo.

Prohlášení o budoucnosti Evropy

V nedávném článku Evropští demokraté se probouzejí jsem upozorňoval na prohlášení 16 národně-konzervativních stran ze začátku července tohoto roku. Signatáři, mezi které patří maďarský Fidesz, francouzské Rassemblement National, polské Prawo i Sprawiedliwość, rakouské Svobodné, španělský Vox a italská Lega, vyzývají k reformě EU, k odklonu od centralismu a k obhajobě tradičních hodnot.

Tato iniciativa nalezla příznivou odezvu u dvou z našich kandidujících subjektů. Hned v prvních dnech po uvedení prohlášení se k němu dopisem svých tří lídrů připojili TSS, podle kterých představuje tento počin „po dlouhé době záblesk zdravého rozumu na evropském kontinentu“. Poté dokument podpořila i SPD, s tím, že společně se signatáři odmítá diktát Bruselu a požaduje návrat kompetencí národním státům. Tomio Okamura míní přistoupení oficiálně stvrdit svým podpisem na avizovaném zářijovém setkání ve Varšavě. 

Další témata

V řadě programů se objevuje otázka přijetí eura. Bezpodmínečně pro jsou piráti; opatrnější podporu vyslovuje ČSSD. Negativní postoj zaujímá SPD, TSS, Přísaha a KSČM. TSS chtějí prosadit ústavní zakotvení práva platit českou korunou. SPD a KSČM odmítají, aby bylo rozhodnuto o vstupu do eurozóny bez referenda.

Všech osm sledovaných seskupení se věnuje migrační politice EU, přičemž zde v podstatě v základních obrysech vzácně panuje shoda ohledně střízlivé, „nevítací“ migrační politiky. Zdůrazňována je hlavně potřeba bránit se nelegální migraci a odmítány jsou kvóty na přerozdělování migrantů.  

SPD a TSS chtějí chránit svobodu slova proti novodobé cenzuře, a to i té vyplývající ze snah Bruselu. Zvláště zdůrazňují tento bod ve vztahu k sociálním sítím.   

SPOLU se vymezují proti snahám o vytvoření evropské armády. Při zajišťování kolektivní bezpečnosti musí EU podle nich postupovat v souladu s NATO a USA.

Unijní politika ve volbách v pozadí

Zelený úděl, fond obnovy, falešná karta „rule of law“, Evropský pilíř sociálních práv – to vše jsou určující mezníky, kolem kterých se bude utvářet podoba EU v nadcházejících letech a s ní i naše životní podmínky. V nynějším volebním klání jsou přítomné, ale stojí spíše v pozadí stejně jako ostatní unijní témata. Naše nejsilnější strany, hnutí a koalice se sice vesměs Unii ve svých programech věnují, ale tato problematika stále zůstává poněkud na okraji a má podobný nádech vzdálenosti jako zahraniční politika.  

Do značné míry je to pochopitelné. Neexistence jednoho politického národa (dému) a jednoho veřejného prostoru je základním důvodem pro nemožnost fungování demokracie v nadstátním prostoru EU. Občané jsou běžně schopni vnímat politiku – pokud jde o témata i osobnosti – jen do úrovně svého státu. Proto by těžiště rozhodování o věcech veřejných mělo zůstat na národní úrovni, zatímco Unie by se měla zabývat pouze problémy s přeshraničním rozměrem, pakliže její činnost zjevně přináší přidanou hodnotu. Základním problémem EU je, že takové rozlišení nerespektuje, že vpadla do každodenní politiky a snaží se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech.

Chceme-li sledovat politiku a ovlivňovat věci veřejné, musíme se chtě nechtě této skutečnosti přizpůsobit, a to i proto, abychom mohli účinně usilovat o zvrácení tohoto nepřirozeného uspořádání. Proto je namístě po našich politicích požadovat, aby unijním věcem věnovali mnohem větší pozornost. Platí to tím spíše nyní, kdy se – uprostřed bujícího centralismu, progresivismu, zeleného šílenství a arogance unijních představitelů a pod horou dluhů – evropská integrace nachází v nejvíce bezútěšném stavu ve své historii.