Uprchlické kvóty 2 roky poté (VI): Shrnutí argumentů proti přerozdělování migrantů

Shrnutí základních argumentů proti povinnému přerozdělování migrantů v EU. / Šestý díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

V závěrečném díle série článků k uprchlickým kvótám bych chtěl shrnout základní argumenty hovořící proti této myšlence.

Povinné přerozdělování migrantů v rámci EU považuji za:

– šlapání po svrchovanosti členských států,

– výplod sociálního inženýrství,

– příklad zneužívajícího odvolávání se na vznešené pohnutky,

– projev snahy přerozdělovat problémy namísto hledání řešení a

– nefunkční, administrativně náročný byrokratický projekt.  

1) Šlapání po svrchovanosti členských států

Prosazování takového modelu, kdy každému členskému státu budou bez jeho souhlasu vnější mocí (unijními orgány) přidělováni migranti, aniž by mohl mluvit do jejich počtu, do toho, z jakých států a z jakého civilizačního prostředí pocházejí, aniž by mohl plně zohlednit potřeby svého pracovního trhu, sociálního systému, bezpečnosti svých občanů, udržení kulturní sourodosti společnosti, a další klíčové zájmy, znamená útok na samotné základy státní svrchovanosti a je projevem hrubé neúcty k členským státům jakožto základním článkům EU.

Přitom i zakládací smlouvy EU deklarují: „Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech … Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“ Unijní orgány se také nepřestávají oháněn principy subsidiarity a proporcionality.

Projekt migračních kvót ukazuje, že všechny tyto deklarace a údajné základní zásady zůstávají pouze na papíře. Naplno se projevují velkopanské mocenské ambice unijních orgánů, které si počínají, jako kdyby EU byla státem, a ony jejich svrchovanou vládou.

Institut Václava Klause příhodně hovoří o „záměr[u] povinně dosídlovat území našeho státu cizinci“ a o nebezpečí „přeměn[y] naší země v multikulturní společnost nepřizpůsobivých komunit, jaké vidíme v současnosti ve Francii či Velké Británii“, a to nemluvě o hrozbě terorismu spojeného s migrací.[1]

Slovy Jiřího Weigla: „Umělé dosídlování naší země cizinci z rozhodnutí cizí moci, jež nám dnes vnucuje Brusel, má v naší historii paralelu pouze v době německé okupace. Nenechme se balamutit a vydírat slovy o soucitu a solidaritě nebo uplácet nesmyslnými korupčními dotacemi. Jde o to, v jaké zemi budeme žít, s kým se o ni budeme dělit, zda odevzdáme její osud do rukou nových protektorů nebo zda si ubráníme právo rozhodovat o svých věcech sami. Jde o naši svobodu, jde o všechno.“[2]

2) Sociální inženýrství

Povinné přerozdělování migrantů je ukázkovým výplodem sociálně-inženýrských ambic, který překonává další hranice doposud představitelného.

Nabízí se zde paralela se státním přidělováním bytů z doby začátků komunistického režimu, jak jej upravoval zákon č. 138/1948 Sb. o hospodaření s byty nebo jeho nástupce č. 67/1956 Sb.[3] Vlastníci domů a bytů nemohli sami rozhodovat o tom, kdo u nich bude bydlet, a nemohli si být jisti ani svým vlastním bydlením. Hospodaření s bytovým fondem bylo v rukou národních výborů, které měly za úkol – slovy zákona z roku 1956 – pečovat „o spravedlivé rozdělení bytového prostoru mezi občany“. Majitelům činžovního, ale v některých případech i rodinného domu mohly úřady přidělit nájemce, aniž by proti tomu byl jakýkoli opravný prostředek. Uživatelé „nadměrného“ (tj. v představě komunistického zákonodárce příliš velkého) bytu mohli být vystěhováni do menšího nebo jejich byt mohl být rozdělením zmenšen. Uprchlické kvóty – zvláště návrh trvalého mechanismu z května 2016 s institutem „referenční hodnoty“ žadatelů na stát (viz díl IV) – vycházejí ze stejného způsobu uvažování.

3) Pokřivený pohled na spravedlnost

Zastánci kvót se odvolávají na ušlechtilé pohnutky, zejména hovoří o zajištění větší spravedlnosti a solidarity v rozdělení uchazečů o azyl. Jejich pojetí spravedlnosti – např. v podobě aktuálně navrhovaného trvalému mechanismu, který počítá s kvótami vypočtenými na základě kritéria počtu obyvatel a HDP – je ve skutečnosti velmi pokřivené, formální a byrokratické.

Proti uvedenému přístupu lze jednak namítnout, že za státy, které nezvládají ochranu svých hranic, a za cílové země, kam migranti směřují, zde mají pykat jiné státy, které ani nezanedbaly své povinnosti, ani nejsou zamýšlenými destinacemi migrantů. Především ovšem, a na to upozorňuje právník Harald Christian Scheu, takové nastavení vůbec neodráží míru podílu jednotlivých států na vzniku migrační krize. Komplexitu vztahu k situaci v jednotlivých státech původu, k rozvrácení Libye, které umožnilo otevření významné cesty pro migranty, resp. odpovědnost jednotlivých evropských států za tyto události nelze vyjádřit v přesných procentuálních podílech. Ptejme se, zda by tíhu migračních toků neměly nést především ty státy EU, které se účastnily na nelegálním vojenském zásahu proti Kaddáfího Libyi, ty, které měly podíl na vzniku občanské války v Sýrii apod. [doplnil bych invazi do Iráku v roce 2003 z vylhaných důvodů] Scheu uzavírá, že ve světle těchto komplexních a těžko rozluštitelných souvislostí se jeví stanovení kvót podle zdánlivě objektivních počtů za naprosto nevhodné.[4] Obdobně profesor Václav Pavlíček říká: „[O]dpovědnost za současný chaos a jeho následky nemají jen gangy, které zneužívají utrpení lidí z problémových zemí k obohacení, ale také mocnosti, které svými intervencemi rozložily tamní státní struktury a umožnily tak jejich rozpad, otevřely fakticky stavidla pro války kmenů a různých skupin. Soucit k osudu jednotlivců, dětí a žen by neměl být argumentem viníků tohoto utrpení, aby pak požadovali solidaritu od těch, kteří nic výše zmíněného nezavinili.“[5]

Musíme vzdorovat nátlaku, politické korektnosti, hře na city, odvolávání se na ušlechtilé pohnutky, očerňování odpůrců. Slovy Petra Fialy: „Nenechme si nikým namluvit, že státy, které nechtějí kvóty, jsou nesolidární a protievropské, že lidé, kteří odmítají kvóty, jsou nehumánní a sobečtí nacionalisté. Je to přesně naopak: prosazovatelé kvót ztratili nejen zdravý rozum, ale i úctu k lidem, k hodnotám, k suverenitě národních společností, k lidské důstojnosti a jednají proti zájmům evropské civilizace. Ne my, ale oni by měli pociťovat vinu. Nechceme-li ztratit vše, co udělalo Evropu důstojnějším a lidštějším místem pro život, než je tomu kdekoli jinde, nesmíme je přestat z toho usvědčovat.“[6]

4) Přerozdělování problému namísto snahy o skutečné řešení

Jak již bylo řečeno v předchozím dílu, pohodlné „řešení“ problémů jejich tupým přerozdělením mezi všechny členské státy je v Unii obvyklou praxí. Centralisté se často spokojí s tím, že problém přerozdělí mezi všechny členské státy, a tím je z jejich pohledu vyřešen. Jádro problému – neschopnost zamezit pokračování masového přílivu ilegálních migrantů do schengenského prostoru a čelit související bezpečnostní a sociální zátěži – zůstává přitom přerozdělováním zcela nedotčeno.

Dosavadní vývoj jasně ukazuje, že rozhodování v bruselském centru je oproti úrovni jednotlivých států v řešení migračních toků a bezpečnostních otázek neefektivní, neakceschopné, bezradné, utápějící se v chaosu. Unijní orgány na rozdíl od zákonodárců a bezpečnostního aparátu členských států nejsou schopny pružně reagovat na situaci a přijímat rychlá a účinná opatření. V Evropské radě a Radě se střetávají diametrálně odlišné názory různých skupin členských států. Komise a Evropský parlament, které obecně ukazují nanejvýš vstřícnou tvář k uprchlíkům, nesledují ani tak cíl zastavení migrační vlny, ale především záchranu Schengenu a vytěžení krize k dalšímu utužení centralismu. Trvá měsíce, než celý těžkopádný systém vyprodukuje něco hmatatelnějšího, než jsou papíry popsané ambiciózními a naléhavými prohlášeními, závěry, strategiemi apod. Opatření, k nimž se Brusel nakonec zmůže, se pohybují spíše v rovině přerozdělování následků – ať už v rovině financí (fondy), nebo samotných migrantů (kvóty) – a drahého nákupu cizí pomoci (Turecko), přičemž jen ta zatím přinášela ovoce. Zda něčemu může pomoci nová Evropská pohraniční a pobřežní stráž a její nepočetné jednotky, je velkou otázkou.

5) Nefunkčnost systému

Dvouletá zkušenost s dočasnými mechanismy ukazuje, že systém přerozdělování migrantů je nefunkční. Zadrhává se na neochotě spolupracovat na straně přijímajících členských států, na organizačních nedostatcích na straně odesílajících států, na odporu migrantů a na celkové administrativní a logistické náročnosti. Řada států je zásadně proti tomuto modelu (zejména země V4), řada dalších k němu nemá důvěru. Žádný zázračný automatický informační systém, o kterém se hovoří v souvislosti s návrhem trvalého mechanismu, nemůže tyto základní překážky překonat. Další rozvíjení celého konceptu vidím jako naprosto neperspektivní.

[1] Prohlášení Václava Klause a IVK k nepřijatelnému zacházení Evropské unie s Českou republikou [13. 6. 2017]

[2] Weigl J.: Jde o naši zemi a její svobodu, Newsletter Plus, červen 2017.

[3] Srov. Vaněk T.: Nadměrné metry, http://www.parlamentnilisty.cz [13. 5. 2015].

[4] Scheu H. Ch.: Několik poznámek k návrhu uprchlických kvót v rámci Evropské unie, http://www.citime.cz [5. 6. 2015].

[5] Ústavní právník k migrační krizi: Stát rozhoduje, komu umožní vstup, http://www.novinky.cz [11. 7. 2016].

[6] Fiala P.: Kvóty na člověka, http://www.pravybreh.cz [15. 5. 2016].