Uprchlické kvóty 2 roky poté (IV): Brusel chce přerozdělování migrantů už nastálo

I přes nezdar dočasných kvót Komise prosazuje trvalý mechanismus, který by z přerozdělování migrantů udělal standardní součást azylového systému EU. / Čtvrtý díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

Navzdory zkušenostem s (ne)fungováním dočasných kvót Komise myšlenku neopouští a prosazuje zavedení trvalého „korekčního přidělovacího mechanismu“, který by z přerozdělování migrantů udělal standardní součást unijního azylového systému.

Korekční přidělovací mechanismus

„Korekční přidělovací mechanismus“ (také se setkáme s překladem „nápravný alokační mechanismus“; angl. corrective allocation mechanism) je součástí návrhu přepracovaného nařízení o určení příslušnosti pro azylové řízení z května 2016, které by nahradilo stávající nařízení Dublin III.

Mechanismus by doplnil stávající pravidla určování příslušnosti a fungoval by jako jejich korektiv. K jeho spuštění by došlo automaticky, jakmile počet žádostí o azyl podaných v některém členském státě a počet přesídlených osob do daného státu za předcházejících dvanáct měsíců překročil 150 % referenční hodnoty stanovené pro tento stát.

Referenční hodnota by se vypočetla na základě použití procentní kvóty – stanovené podle klíče vycházejícího z kritéria počtu obyvatel a HDP jednotlivých států – na celkový počet žádostí o azyl a přesídlených osob ve všech členských státech za předcházejících 12 měsíců. Šlo by tedy o proměnnou rychle se vyvíjející v čase. (Na základě aktuálních údajů Eurostatu by přesné procentní kvóty pro jednotlivé státy vypočetl a pak každoročně aktualizoval úřad EASO, respektive zamýšlená Agentura EU pro otázky azylu.)

Po aktivaci nápravného mechanismu by způsobilí žadatelé z daného přetíženého státu byli přerozdělováni do ostatních členských států poměrně podle jejich procentní kvóty. Počty by byly automaticky dané na základě matematického výpočtu a nezávisely by na žádném dalším rozhodnutí orgánů členských států či EU. Přerozdělování ve prospěch odesílajícího státu by pak pokračovalo, dokud tento stát bude setrvávat nad 150 % své referenční hodnoty. Přerozdělování do konkrétního přijímajícího členského státu by bylo zastaveno poté, co je překročena jeho vlastní referenční hodnota.

Sledování množství žádostí v jednotlivých státech a splnění podmínek pro spuštění nápravného mechanismu ve prospěch konkrétního státu, potřebné výpočty množství přerozdělovaných osob a podílů na jednotlivé státy – to vše by prováděl pro tyto účely vytvořený automatizovaný informační systém. Ten by také sloužil jako platforma pro sdílení údajů mezi příslušnými orgány členských států a EU a pomáhal by organizovat rozdělování jednotlivých žadatelů do přijímajících států, respektive související správní spolupráci odesílajícího a přijímajícího státu.

Přijímající stát by se stal příslušný k projednání žádosti přiděleného migranta s výjimkou situací, kdy by shledal, že podle zvláštních jurisdikčních kritérií (souvisejících s rodinnými vazbami, povolením k pobytu či vízem), která mají přednost, je příslušný jiný stát – v takovém případě by předal žadatele dále příslušnému státu.

Přijímající stát by se mohl vyhnout přidělení jednotlivého migranta tím, že by na základě podkladů od odesílajícího státu zahrnujících otisky prstů shledal, že jsou zde vážné důvody pro to, aby žadatel byl považován za hrozbu pro národní bezpečnost nebo veřejný pořádek. V takovém případě by migrant přemístěn nebyl, a za projednání žádosti by zůstal odpovědný odesílající stát.

Členský stát by se mohl z přerozdělovacího mechanismu vykoupit. Jednoduše by oznámil ostatním členským státům, Komisi a úřadu EASO (zamýšlené Agentuře EU pro otázky azylu), že se v následujících dvanácti měsících nebude na přerozdělování jako přijímající stát podílet, a zanesl by toto rozhodnutí do informačního systému. Systém by přepočítal a poměrně navýšil příděly pro ostatní státy. Během celého období by pak sčítal migranty přidělené ostatním státům namísto dotčeného státu a nakonec by mu vystavil účet. Za každého nepřiděleného migranta by musel zaplatit „příspěvek solidarity“ ve výši 250 000 eur. Tato částka by byla poukázána státu, jemuž byl migrant přidělen namísto dotčeného státu.

Projekt, za který by se nemusel stydět ani Fantomas

K obecným argumentům proti myšlence přerozdělování migrantů se dostaneme v šestém díle této série. Na tomto místě mám jen několik poznámek souvisejících bezprostředně s tímto návrhem:

– Všimněme si neuvěřitelného konceptu referenční hodnoty: Ten v podstatě znamená, že Brusel má svoji ideu o optimálním počtu žadatelů o azyl na členský stát.

– Pozoruhodná je role počítačového systému, který má toky migrantů evidovat a sám organizovat přerozdělování. Tady už se dostáváme málem do světa sci-fi. Podtrhuje to antiutopický rozměr celého projektu.

– A co teprve možnost vykoupení a onen „příspěvek solidarity“? Opakovaně k tomuto tématu uvádím, že „příspěvek solidarity“ za nepřiděleného migranta mi připomíná film Fantomas kontra Scotland Yard (1966). Tam hlavní záporný hrdina dává největším boháčům na vybranou: buď zaplatí „daň z práva na život“, nebo zaplatí životem. Brusel v podstatě přišel s daní z práva na život bez přerozdělených migrantů.

Vývoj projednávání

Jak dopadne projednávání tohoto návrhu, je v tuto chvíli obtížné soudit. Jisté je to, že prozatím příliš snadnou cestu legislativním procesem neměl.

Když byl poprvé projednáván na expertní úrovni v rámci Rady, ke konceptu byla uplatněna celá řada připomínek, a to i od států, které přerozdělování migrantů obecně podporují.

Vnitrostátní parlamenty (parlamentní komory) v rámci kontroly dodržování principu subsidiarity zaslaly osm odůvodněných stanovisek o nesouladu návrhu se subsidiaritou. Konkrétně šlo o obě parlamentní komory v ČR, obě komory polského parlamentu, maďarský jednokomorový parlament, slovenský jednokomorový parlament a rumunskou poslaneckou sněmovnu. Při tom zdůraznily, že korekční přidělovací mechanismus představuje příliš dalekosáhlé řešení, a že rozhodnutí o přijímání migrantů by měla zůstat ve výlučné pravomoci členských států.  V reakci na to Komise vnitrostátním zákonodárcům vzkázala, že návrh je k zajištění udržitelného a spravedlivého společného evropského azylového systému nezbytný a přiměřený a že je zcela v souladu se zásadou subsidiarity. Uvedla také, že návrh poskytne spravedlivější, účinnější a udržitelnější systém pro určení členského státu odpovědného za posuzování žádostí o azyl a že „tento nový spravedlivý mechanismus by zajistil solidaritu, spravedlivé sdílení odpovědnosti v rámci Unie a odstranění nepřiměřeného tlaku na azylové systémy členských států v přední linii“. Karta subsidiarity tedy byla členským státům opět málo platná.

Slovenské předsednictví v druhé polovině roku 2016 představilo koncept „pružné solidarity“ jako alternativu povinnému přerozdělování migrantů a odklonilo diskusi tímto směrem. Podle ní by členské státy nemusely být solidární jen přijímáním přerozdělených migrantů, ale například více přispívat na ochranu vnějších hranic EU. Následující maltské předsednictví, které preferovalo přerozdělování, slovenský projekt zmrazilo a diskuse o celém projektu trvalého mechanismu na čas ustala. Téma ožívá nyní za estonského předsednictví. Očekávána jsou bilaterální jednání, na jejichž základě se zřejmě Estonci pokusí vyvodit obecnější závěry. Milníkem mohou být volby v Německu.