Římské slivky ze stokrát recyklovaných frází

Setkání v Římě k 60. výročí integrace: Měla to být příležitost k reflexi o stavu Evropské unie a budoucnosti celého projektu. Evropští politici však naservírovali občanům jen ubohé slivky ze stokrát recyklovaných frází.

Vedoucí představitelé členských států EU a unijních orgánů se v sobotu 25. března setkali v Římě, aby oslavili 60. výročí podpisu Římských smluv, které stály na počátku evropského integračního celku. Setkání mělo být zároveň příležitostí k reflexi o stavu Evropské unie a budoucnosti integrace. Bylo avizováno, že „vedoucí představitelé přijmou prohlášení, v němž nastíní společnou vizi pro nadcházející roky“. Ne, že by Unie na pozadí brexitu, migrační a dluhové krize a dalších hlubokých vnitřních problémů, takovou reflexi a vizi do dalších let nepotřebovala.

Přijaté Římské prohlášení (Prohlášení vedoucích představitelů 27 členských států a Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise) je výsměchem všem, kteří očekávali něco byť jen nepatrného. Níže několik úryvků, které zachycují ducha textu: 

• „My, vedoucí představitelé 27 členských států a orgánů EU, jsme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem.“
• „Vytvořili jsme jedinečnou Unii se společnými orgány a pevnými hodnotami, společenství míru, svobody, demokracie, lidských práv a právního státu, významnou hospodářskou velmoc s nebývalou úrovní sociální ochrany a sociálního zabezpečení.“
• „Jsme odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa a zajistit našim občanům bezpečnost a nabídnout jim nové příležitosti.“
• „Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou. Pokud bychom jednali jen každý za sebe, zatlačí nás dynamika světového vývoje do pozadí. Společně však máme šanci tuto dynamiku ovlivňovat a hájit naše společné zájmy a hodnoty. Budeme postupovat společně, v případě potřeby různým tempem a s různou intenzitou, avšak stejně jako dříve budeme kráčet stejným směrem, v souladu se Smlouvami, přičemž další země budou mít i nadále možnost připojit se později. Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná.
• „V nadcházejících deseti letech chceme Unii, která je bezpečná a dobře chráněná, prosperující, konkurenceschopná, udržitelná a sociálně odpovědná, Unii, která je odhodlána a schopna hrát klíčovou úlohu ve světě a ovlivňovat vývoj globalizace.“
• „Budeme usilovat o naplnění těchto cílů, jsouce pevně přesvědčeni o tom, že budoucnost Evropy máme ve svých rukou a že k dosažení našich cílů je Evropská unie tím nejlepším prostředkem.“ „Chceme, aby Unie v různých otázkách postupovala úměrně jejich velikosti a významu – u otázek velkých razantně, u otázek malých naopak zdrženlivě.“
• „Spojili jsme své síly, abychom dosáhli změny k lepšímu. Evropa je naší společnou budoucností.“

V knize Unie blízká i vzdálená upozorňuji na to, že unijní mluva na první pohled upoutá mimořádnou hustotou ustálených spojení – nejrůznějších frází, sloganů, průpovídek, sousloví –, které jsou v drobných variacích donekonečna recyklovány. Slova jako by zatvrdla do celistvých panelů, které pomocí metody Ctrl+C, Ctrl+V umožňují rychle vystavět konstrukci jakéhokoli písemného či mluveného útvaru. Mezi nejoblíbenější „panely“ patří udržitelný rozvoj založený na vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, evropský sociální model, rovnost žen a mužů, hospodářská, sociální a územní soudržnost, znalostní společnost, růst a pracovní místa, vytváření nových pracovních míst, boj proti změně klimatu, účinnější využívání zdrojů, strategie pro zaměstnanost. EU musí neustále čelit těm či oněm výzvám, vytvářet tam či jinde přidanou hodnotu, vytvářet příležitosti, perspektivy, zaměřit pozornost na zájmy a potřeby občanů, přinášet konkrétní nebo hmatatelné výsledky apod.

Tak schválně, vezměme si tužku, a odškrtávejme si v Římském prohlášení, jestli na nic zásadního nezapomněli. Kdepak, můžeme být v klidu. Rovnost žen a mužů, subsidiarita, inovace, udržitelný růst, konkurenceschopnost, pracovní místa, změna klimatu… všechno na svém místě.   

Jinak řečeno, Evropští politici naservírovali občanům ubohé slivky ze stokrát recyklovaných frází. Žádný byť jen vzdálený náznak uvědomění si bezvýchodnosti nynějšího modelu evropské integrace, žádné úvahy o změně kurzu. Jen spokojenost se sebou sama, plácání se po ramenou, křečovitý optimismus, bagatelizace problémů. Jak příhodně uvedl europoslanec Petr Mach: „Jsou to zoufalé fráze. Nemohli se aspoň shodnout, že ukončí jednání o vstupu do EU s Tureckem? Nemohli aspoň říct, že kdo nechce euro, nemusí v něm být? Kdo nechce společnou migrační politiku, nemusí v ní být? Kdepak. Jen vznešenými slovy prohlásili, přeloženo do srozumitelných slov: ‚Společně a nerozdílně odmítáme jakoukoliv sebereflexi.‘“

Římský blábol je tak jen další výpovědí o tom, že evropská integrace se dostala do slepé uličky, a že s nynější politickou reprezentací ji lepší budoucnost nečeká.