Až dozrají kdoule (2/2)

Další díl románu na pokračování „Zítra už bude všechno jinak“ z daleké budoucnosti. Tentokrát zbytek čtvrté kapitoly (obrazy 2 a 3). Rok 2083.

Beştepe Külliyesi se svou velikostí a majestátností mohl být právem srovnáván s francouzskými Versaillemi nebo ruským Petrodvorcem, jejichž moderní obdobou vlastně byl. Tento soubor budov a zeleně, který kdysi nechal postavit prezident Recep Tayyip Erdogan, zahrnoval vedle trojice paláců úřadu Vůdce a Vůdcovy rezidence mimo jiné obrovskou knihovnu, mešitu Millet Camii, národní kongresové a kulturní centrum a botanickou zahradu. Stavební styl dával poznat inspiraci středověkou seldžuckou architekturou.

Önder ze srdce nesnášel Ankaru – to studené, strohé, nepřívětivé město, zohyzděné hranatými monstry z 20. století v čele s faraonským Anitkabirem a většinou ostatních veřejných budov. Byla příliš málo osmanská, příliš západní a všechno tady čpělo kemalistickou érou. Ale s Beştepe to bylo jiné, pro něj měl šéf státu zvláštní slabost. Nešlo jen o to, že zde prožil s rodiči a sourozenci svá léta dospívání, když byl jeho otec prezidentem. Především to byla oáza znovuobjevené staré kultury a víry vklíněná do pyšné Atatürkovy metropole. Byl to symbol obratu v dějinách země a jejího vykročení na cestu zpět ke kořenům. Bylo to dědictví po velkém Erdoganovi, kterého si Vůdce tolik považoval.

Staré osmanské külliye, tedy komplexy veřejných budov, jejichž jádrem byla mešita, představovaly kdysi významná střediska duchovního, kulturního a společenského života. Postavit v západnickém hlavním městě areál svým názvem i pojetím navazující na tuto tradici, notabene ukousnout takto část z Atatürkovy lesní farmy, to byla před sedmi desetiletími opravdová troufalost a tak trochu poťouchlost. Byl to typický příklad zdánlivě drobných a nenápadných změn, které se ovšem od Erdoganových dob a zvláště pak za vlády Vůdcova otce a nynějšího režimu, vršily jedna na druhou. Pod takovými lehkými, ale mnohočetnými a soustavnými údery se kdysi pevné zdivo kemalistického Turecka začínalo drolit a objevovaly se v něm trhliny.

Beştepský úřad byl hojně vyzdoben Atatürkovými portréty a fotografiemi. Vůdce věděl, že pro tento čas to tak musí zůstat, jakkoli mu to bylo krajně nemilé. Pohlížel do všudypřítomné tváře svého dávného předchůdce s chladnou nenávistí, ale zároveň s respektem. Byl to konečně jediný opravdu silný nepřítel, se kterým se musel utkávat, třebaže od jeho smrti uplynulo málem půl druhého století.

S Kemalem bojoval po kapičkách a nikdy ani náznakem otevřeně. Navenek jej uctíval a hlásil se k jeho odkazu. Při žádné příležitosti proti němu veřejně neřekl křivého slova. Nenechal zbourat jedinou jeho sochu, ani přejmenovat cokoli, co mu náleželo. Nikdy neopomněl osobně položit věnec u jeho hrobu 10. prosince. V roce 2081 uspořádal velké oslavy 200. výročí jeho narození. Věděl totiž, že otevřený útok by probudil emoce, rozdělil by národ a mohl by vyprovokovat silný odpor proti režimu. Lidem se nesmí sahat na ikony, které milují. Obezřetná strategie velela zachovat prozatím ikonu jako symbol a zároveň se v tichosti odpoutávat od jejího odkazu a přispívat k tomu, aby lidé pomalu zapomínali, aby jejich city vlažněly, aby je přebil nový příběh.

A tak při zachování fasády úcty k zakladateli moderního tureckého státu byl kousek po kousku tento stát proměňován. Sekulární a alespoň formálně demokratická republika západního střihu se postupně ztrácela a její místo už za Vůdcova otce zaujala diktatura vycházející z tradic islámu a Osmanské říše, která už se demokracii ani nenamáhala předstírat. Ze starého kemalistického státu zůstala jen dobře fungující státní mašinerie, kterou nový režim zcela ovládl a podřídil svým potřebám.

Atatürkův kult byl přitom bez nejmenší konfrontace jemně odsouván do pozadí. Nový režim jej předně nijak nepřiživoval a v oslavách nešel nikdy dále, než se jevilo jako společensky nezbytné. Dále se prosazoval celistvý pohled na národní dějiny, v rámci něhož se Vůdce prezentoval jako dědic nikoli jen Atatürka, ale také Osmanské říše, Erdogana i svého otce. Režim také kladl mnohem větší důraz na přítomnost a budoucnost, které mohl díky celkovému vzestupu státu podávat v oslnivých barvách. Čtvrtým faktorem bylo sílící uctívání samotného Vůdce, který měl ve společnosti mimořádnou autoritu. Konečně dokonalou záminku poskytlo spojení s Ázerbájdžánem i tímto povzbuzené vyhlídky na další expanzi směrem na východ od Kaspického moře, ze kterých logicky vyplynul požadavek na připomínání pestřejší škály osobností z širšího turkického světa. Dobře se tak dalo například odůvodnit, že bankovky a mince nového svazu už nezobrazují Atatürka na všech hodnotách, jak tomu bylo doposud u oběživa tureckého. Otec Turků se propříště musel spokojit se stolirovou bankovkou. Údajně jako zdvořilost vůči Ázerbájdžáncům prosadil Vůdce na dvoustovku jejich dávné prezidenty Hejdara Alijeva a jeho syna Ilhama, za jejichž vlády začala úzká spolupráce obou zemí. Nejvyšší pětisetlirovka pak zobrazovala samotného Vůdce.

Ačkoli zápas se vyvíjel v mezích možností příznivě, Önder neslavil vítězství s předstihem a nikdy neztrácel ostražitost. Jestliže velel nepodceňovat soupeře z bědných pozůstatků evropských národů, tím méně by si dovolil polevit před tím, který více než kdo jiný měl stále sílu zkřížit jeho plány.

* * *

Když Vůdce vycházel z Millet Camii na venkovní prostranství s fontánou, chrám v podvečerních paprscích zářil barvou ohně. Státník se otočil a strnul nad tou podívanou. Kopule, sloupy a minarety mu splynuly v divoce tančící plameny. Jako by v nich hořela všechna jeho bolest, hněv, přemáhaná nedočkavost, nenaplněné ambice, touha po zadostiučinění. Čelo mu orosily kapky studeného potu. Lanet gün! Odvrátil se a ztěžka vykročil k domovu.

Pokud pobýval v Beştepe, navštěvoval místní mešitu každý den vyjma zcela mimořádných situací. Ve své pracovní dny, tedy od soboty do čtvrtka, přicházel vždy na odpolední modlitbu. V pátek se účastnil hlavní týdenní bohoslužby v poledne. Chvíle strávené v modravé svatyni patřili mezi jeho nejmilejší. Uprostřed svých starostí zde nalézal uklidnění, posilu a duchovní občerstvení.

Jeho modlitby mířily různými směry, ale jedna se opakovala den za dnem. Jak ho to naučil už jeho otec, nikdy nepřestával prosit za trpělivost – svou vlastní i svého národa. Dnes o ni žádal více než kdy jindy. Tváří v tvář krutému výročí i souvisejícím čerstvým událostem v Rakousku znovu cítil, že klíčem k dokončení rozpracovaného díla je právě tato cnost, zatímco vše může být ztraceno, nebude-li se jí národu a jeho představitelům dostávat.

Rakouští předáci ho chtěli poučovat o tom, že je potřeba mít pochopení, když lidem trpělivost dochází. Jeho, který sám nejlépe věděl, jak trýznivé je krocení vášní a upřednostňování dlouhodobého před krátkodobým! Jeho, který znal nazpaměť všechny verše z Koránu na toto téma. – „Vy, kteří věříte, hledejte pomoc v trpělivosti a v modlitbě, vždyť Alláh je věru s trpělivými“, „Alláh miluje trpělivé“, „Trpělivým bude dána jejich odměna v míře plné, bez počítání“… –  Kolikrát se udržel na uzdě jen díky tomu, že mu tato a další Prorokova slova zázračně vytanula na mysli.

Na první pohled by se řeklo, že Harun Ali Osman Osmanoglu je veleúspěšným mužem, kterému nic v životě nemůže scházet k plnému štěstí. Byl autoritativním vládcem velkého, kvetoucího, expandujícího státu, byl otcem sedmi dětí, stále v plné síle, dařilo se mu ve všem, do čeho se pustil, západní státníci mu nadbíhali, opozice doma i v zahraničí byla rozdrobená a neschopná jakéhokoli činu. Jen jeho nejbližší věděli, že jeho život je ve skutečnosti neradostný, plný frustrace a zatrpklosti. Jeho osudem bylo mít na dosah to, po čem nejvíce prahnul, a přece se po tom nesmět natáhnout. Bylo mu souzeno žít a vládnout v provizoriu a mohl jen uvážlivou politikou umetat cestu svým potomkům. Až oni budou moci úkol završit. Bude to syn? Bude to vnuk? Bude snad čekání trvat ještě déle? Komu bude dáno obnovit to, co se před 161 lety lidskou slabostí a zradou zhroutilo? Kdo vrátí přirozený řád věcí? Önder zoufale toužil po znamení.

Obklopen početnou kohortou osobních strážců míjel skvostné budovy, nádvoří, parky. Jindy se těšil z jejich nádhery, dnes zůstával ve své teskné zadumanosti. Jeho oči nahodile bloudily všude kolem, až je upoutaly nízké stromy obtěžkané plody, které rostly hojně po celém areálu.

Ayva, kdouloň – tuhle krásku s lahodným, aromatickým ovocem měl rád od dětství. Připomínala mu jeho rodný Istanbul a Marmarský region, kde byla nejvíce doma stejně jako on sám. Vyskytovala se ale napříč Anatolií, na kaspickém pobřeží i na Balkáně, a proto byla spojujícím prvkem pro celý nový stát i země staré říše. Od antiky zosobňovala plodnost a její jasně žlutá barva dokázala dodat optimismu i v chmurných dnech. Pro to vše prohlásil Vůdce ayvu za národní strom a stala se jedním ze symbolů nového režimu.

Cosi ho přimělo zastavit se u jednoho stromu a vzít do dlaně baňatou kdouli. Byla už hezky nažloutlá, ale stále byl patrný jemně zelenkavý nádech. Ještě potřebovala několik týdnů prohřát na slunci. Chvíli si plod mlčky prohlížel a potom se jeho oči mírně rozjasnily. Hlavou se mu totiž mihla vzpomínka na dvorního zahradníka, který mu jako malému chlapci prozradil jedno tajemství. Tohle nemohla být náhoda, dnes ne.

Napůl sám k sobě, napůl k poněkud překvapeným strážcům poznamenal: „Sabir acidir, meyvesi tatlidir.[1] Kdoule musíte sklízet, až když jsou úplně zralé. Jedině na stromě se může rozvinout jejich chuť a vůně. Utrhnete je dřív a máte mdlé nedochůdče, které už k ničemu nebude. Nesmíte ale ani otálet moc dlouho, to pak na vás zbudou jenom shnilá padančata. Všechno má svůj čas.“

Kdoule už dozrávaly a dozrávala i věc velké nápravy. Harun Ali věděl, že sklizeň nebude patřit jemu, ale její vůně už byla ve vzduchu. Dějiny se ubíraly správným směrem, a to stále rychlejším tempem. Trvalo málem jedno století, než se osmanská éra dočkala ve vlasti plné rehabilitace a uznání. Stačilo už jen další čtvrtstoletí, než byl právoplatný dědic trůnu zvolen prezidentem. Ten během pouhých dvou volebních období dokázal zavést vládu pevné ruky a později zajistil následnictví svému synovi. Syn se nechal prohlásit Vůdcem a dále utáhl šrouby. Protože diktatura přinesla zemi stabilitu, prosperitu a dávno nevídaný rozmach, lidé si celkem snadno zvykli. Na demokracii se po všech těl letech ptal málokdo a stejně tak na to, kdo jednou převezme vládu. V pořádku, v pořádku, myslel si Vůdce, časem ale bude třeba nastolit nové otázky, které by si lidé klást naopak měli. Vývoj k tomu přece logicky směřuje.

Když došel k přísně střeženému vstupu do rezidence, lehce pokynul svému doprovodu i salutujícím vojákům u brány a sám vstoupil do zahrady. Kráčel prostředkem široké cesty s kvetoucími záhony po obou stranách. Slunce už se chýlilo k obzoru. Namáhavý den končil a jeho dusivé sevření jako by polevovalo s každou minutou. Önder teď cítil především velkou únavu.

Vtom mu od domu vyrazil v ústrety jeho nejstarší syn, který už měl o otce starost. Lépe než kdo jiný rozuměl, co pro něj dnešek znamená. Šestnáctiletý mladík ve vycházkovém odpoledním oblečení se nesl rovně jako svíce a z jeho držení těla i z výrazu tváře vyzařovala zvláštní důstojnost.

Tanrim![2] Vůdce zůstal stát v úžasu. Toho pohnutého dne se mu dostalo ještě jednoho z neobvyklých vidění a vnuknutí. Zdálo se mu, že blížící se postava má na sobě zdobnou uniformu prošívanou zlatem, šerpu přes prsa a na hlavě červený fez. Při západu slunce tu měl před očima jasný obraz sultána a chalífy obnovené říše.

„Şehzade,[3] můj princi,“ vydechl Vůdce a do očí se mu draly slzy. V tu chvíli si byl jistý: „To ty budeš sklízet.“

[1] Turecké přísloví: Trpělivost je hořká, ale její ovoce je sladké.

[2] Tur. Můj bože!

[3] Titul pro prince v rámci Osmanské dynastie.