Hvězda první velikosti a velká naděje nejen pro Řecko, ale pro celou Evropu, velmi rychle pohasla. Alexis Tsipras selhal na celé čáře, lidsky, profesně i politicky.
Způsob, jak se tak stalo, nemá obdoby. Jako kdyby po vítězné bitvě u Plataj Atéňané otevřeli své brány a nabídli Peršanům – prosím, rabujte. Alexis Tsipras, s neotřesitelnou pozicí dvojího mandátu, za kterým stál národ, připravený k ekonomickému boji, nakonec podepsal ujednání, proti kterým předcházející memoranda byla směšným pokleslým představením pro pobavení diváků.
Skvělý rétor Alexis Tsipras neměl kromě žvanění připravenou žádnou strategii. Neexistoval plán B, nebyl k disopozici žádný technický scénář k přechodu na drachmu, prostě nebylo připraveno vůbec nic. Po pěti měsících tlachání přišel veletoč, co se hned tak nevidí. Z Tsiprase se přes noc stal tuctový mainstreamový evropský politik, který vynikal snad jen tím veletočem.
Mainstreamoví politici nejsou ničím neobvyklým, všímá si jich už V+W, třeba ve Zlaté střední cestě z r.1933:
Strejček vůl, teta kráva, … Hochu můj, postupuj zlatou střední cestou. Vůl připojil suše: Je to cesta má, každý po ní kluše, je vyšlapaná! Poslouchej, bučí kráva, tou se dej, ta je pravá, jseš mladej, jseš hloupej, já jsem stará kráva.
Je třeba ostře odmítnout tezi, že přechod na vlastní měnu by byla tragedie. Na tom se shodují ekonomové od Scheubleho až po levici na straně druhé. Situace se zcela vymyká kontrole a nikdo neví, jak to dopadne.
Kupuje se čas, politicky je nepřijatelné, aby Řecko odešlo od eura. To jediné má logiku. Skuteční majitelé Evropské centrální banky, podle jejichž instrukcí a příkazů pracuje Mario Draghi, kteří rozhodují, jaké množství falešných eurobankovek se vytiskne a dá do oběhu jako program „kvantitativního uvolňování“, žádné peníze nepotřebují. Vytisknou si jich kolik chtějí.
To, co je nejdůležitější, je zachovat maistreamový proud a mainstreamové myšlení. Protože to zachovává moc dnešním vládcům světa. Pokud by se ukázalo, že existují i jiná ekonomická řešení, hegemonii současných světovládců by to vážně narušilo. A to je ten problém.
Řešení se hledá obtížně. Na dveře klepou ekologické problémy, k tomu uprchlíci, další kapitálové expanze jsou stále obtížnější, zbraňové systémy neumožňují území nepřítele dobýt, jenom ho zničit, populační exploze úspěšně pokračuje, nároky na kvalitu života rostou… , můžeme pokračovat. Tak co dál?
