Rychlost světla, gravitace, magnetické pole

Jeden z důvodů, proč vnímáme zdánlivě neslučitelné rozdíly v působení Gravitace při pozorování Vesmíru oproti naší praktické zkušenosti ze Země, jsou – myslím si - následující; od solárních systémů po větší celky (Galaxie atd.) vstupuje do gravitačních dějů Hmota - Prostor  v poměru – dle současného poznání – 1 díl hmotnosti Hmoty na 24 dílů hmotnosti Prostoru.  Gravitace, jak se s ní setkáváme v našem každodenním životě, je dána hmotnostním poměrem  nejméně 50000000000000000000 dílů hmotnosti Hmoty na 1 díl hmotnosti Prostoru. Od atomární úrovně níže se tento poměr mění o další stovky řádů ve prospěch Hmoty. Změny hmotnostních poměrů Hmoty a Prostoru jsou také jedním z důvodů, proč se nám děje z mikrosvěta jeví jako nekompatibilní  s ději z makrosvěta.

Výpočet hmotnostního poměru Země/Prostor vychází z předpokládané hmotnosti Prostoru 1.739 nanogramů/km3 [viz článek Omyly Alberta Einsteina (5) – Hmotnost a prostor] a z předpokladu, že Vesmír „začíná“ přibližně 100km nad povrchem Země, jak se obvykle uvádí. Čísla mohou být zatížena chybou mnoha řádů, nicméně na zásadní (kvalitativní) změně hmotnostních poměrů Hmota/Prostor se nic nemění.

Ve Francii zkoumali chování (rychlost) světla ve fyzikálním poli. Pro ten účel použili magnetické pole o síle přibližně 20.000krát silnější než je magnetické pole Země a zjistili, že při průletu tohoto magnetického pole se rychlost světla zpomalila, nicméně pouze v hodnotách miliardtin metrů/sec., tedy velmi nepatrně.

Vezměme si nyní tabuli okenního skla. Srovnáme-li okolní svět, jak ho vidíme  přes  sklo s tím, jak ho vidíme bez použití skla, dostáváme z pohledu našeho vnímání identický obrázek.

Přes skutečnost, že lze oko relativně snadno „oklamat“, nelze popřít fakt, že po průletu fotonů okenním sklem vidíme identický obrázek, zatímco po průletu např. mléčným sklem vidíme buď pouze některé charakteristiky původního obrázku, případně se nám původní obrázek zcela rozpadá. Reálný fakt, že po průletu fotonů okenním sklem vidíme identický obrázek, nelze interpretovat jinak než že se prolétající fotony významnějším způsobem neodchýlily ze své dráhy. I tak -  na rozdíl od experimentu s magnetickým polem – ztrácí fotony při průletu sklem na rychlosti ne miliardtiny metrů za sekundu, ale rovnou přibližně 100.000km za sekundu. Je tedy zřejmé, že fyzikální pole, které způsobilo zpomalení fotonů při průchodu světlem, má zcela jinou povahu než magnetické pole z experimentu s magnetickým polem. [viz článek Omyly A.E. (2)].

Lidské oko je smyslový orgán, který není určen pro zachycení „objektivní vesmírné reality“. Význam oka spočívá v získávání informací pro vlastní orientaci. Z toho důvodu využívá pouze omezené spektrum „viditelných“ frekvencí (nejdřív byly frekvence, pak teprve oko), kromě toho také omezenou rychlost dějů. (Stačí například promítat 16 obrázků za vteřinu a máme pocit plynulého děje). Myslím, že část fotonů se při průletu okenní tabulí „ztratí“, část jich nepatrně změní směr v důsledku Gravitace, která má jinou hodnotu u atomových jader a jinou hodnotu na okraji atomů, ze stejného důvodu některé fotony zpomalí více a jiné méně.  Avšak právě proto, že oko má omezenou schopnost vnímání rychlosti dějů a původní vjem zcela jistě „dopočítává“ mozek do podoby, se kterou následně pracujeme, vnímáme obraz reality přes sklo i beze skla identicky.

Mluví se o gravitaci Země. Je to vlastně stejný nesmysl, jako když říkáme, že zdrojem světla je lustr. Zdrojem světla není lustr, ale žárovky, které jsou v lustru namontovány. Stejně tak zdrojem Gravitace není Země, ale (s nepatrných zjednodušením, které si můžeme dovolit) příčinnou souvislost s Gravitací mají nukleony, jejichž množina vytváří Zemi, jak ji vnímáme my subjektivní pozorovatelé.

Z každodenní zkušenosti víme, že síla Gravitace se zmenšuje se vzdáleností od „zdroje“ Gravitace. Hledáme-li tedy gravitony, měli bychom je nejlépe nalézt na povrchu nukleonů. Nukleony mají přitom takovou hustotu Hmoty, že je nám pro praktickou zkušenost nedostupná. Protože nukleony jsou „zdrojem“ Gravitace a síla Gravitace se čtvercem vzdálenosti ubývá, musí být gravitony nejsnáze k nalezení právě na povrchu nukleonů. Pokud je tam nenalézáme, je proto jediné vysvětlení – žádné tam nejsou. [Viz článek Omyl ?.?. ?  A.E. (6) - Gravitace]

Fotony se pohybují výhradně ve vakuu. Při kontaktu s hmotou jsou buďto pohlceny a nebo odraženy. Ve Hmotě se žádný foton nepohybuje. Že může být vakuum „znečištěno“ fyzikálním polem, vidíme na příkladu experimentu s magnetickým polem, jak bylo předvedeno ve Francii. Magnetické pole fotony skutečně zpomalí – ale asi tak, jako když máme na hladině spadané listí a touto vrstvou proplouváme s pramičkou.

Gravitaci lze přirovnat například k pěnové postelové matraci, (která nám nahrazuje Prostor), pod kterou vložíme kuličku. Kolem kuličky je matrace zhuštěná, na povrchu matrace ale již nic nepoznáme. (Tedy pokud nemáme schopnosti Princezny na hrášku). Naše představa Prostoru jako divadelní scény souvisí s čtyřdimenziálním Vesmírem, který jsme si virtuálně vytvořili, protože tyto čtyři dimenze potřebujeme ke koordinaci dějů, nutných pro zisk energie.

Isaac Newton ve své době neměl jinou možnost než považovat Prostor a Čas za neměnný – a nemohl vědět, že Hmota není spojitá. Zároveň neznal výsledky pozorování Vesmíru, ke kterým jsme se dostali až ve 20. století.