V pátek 21. února byla podepsána smlouva mezi prezidentem Janukovičem a opozicí z Majdanu, za účasti významných evropských ministrů zahraničí, de facto o způsobu předání moci. Za dalších necelých sto hodin nová vládní garnitura zcela selhala a fatálními chybami, které svědčí o naprostém politickém diletantismu a vládní aroganci, vytvořila ideální podhoubí pro následný dramatický vývoj.
Nejprve se ze smlouvy během několika minut stal směšný cár papíru. Nedovedu pochopit, že se ministři zahraničí Německa, Francie a Polska nechali vmanévrovat do takové blamáže. Pokud dopředu dokonce věděli, že to tak dopadne, pak je to - myslím si - vážný problém.
Ideovou základnu dnešních vládních sil Kyjeva tvoří politická uskupení Vlast, Svoboda a Úder – nacionalismus v těch názvech hledat nemáme. Přemýšlím, co by to udělalo s českou politickou scénou, kdyby se nějaké nové (radikální) hnutí expresivně manifestovalo jako „Úder“. Nicméně na Ukrajině to zřejmě nikomu nevadí...
Kam údery míří, to se ukázalo do 48 hodin, když ukrajinský Parlament zakázal hned jedním z prvních zákonů po dokončeném revolučním převratu používat Rusům na Ukrajině v oficiálním styku ruštinu.
Za dalších 48 hodin přišel třetí úder. Úder první: místo inkluze vyrohování prorusky smýšlejícího obyvatelstva východu Ukrajiny z politického rozhodování. Úder druhý: zákaz ruštiny. Úder třetí: hospodářský. Ukrajinský Naftogaz oznámil, že omezuje odběr ruského plynu na pouhých 20% nasmlouvaných dodávek s tím, že vyjednává o reimportu plynu ze Slovenska.
Lze - v tomto případě - jenom poděkovat Janu Zahradilovi, že to řekl přímo a jasně – probíhá zde boj mezi východem a západem o ovládnutí ohromného – a z důvodu neustále se zhoršujících hospodářských podmínek - veledůležitého teritoria Ukrajiny. OK. Dodávám, že jestli si přitom někdo myslí, že takový boj lze vyhrát způsobem, kdy na hranici Ruska se objeví vojenské základny NATO a USA, rozhodující vliv na ekonomiku Ukrajiny bude mít EU – a Rusko to profinancuje půjčkami, poskytne slevu z ceny plynu a k tomu bude odebírat 40% (někdy se udává až 80%) ukrajinské produkce, potom už nejde jenom o politický diletantismus, ale mnohem hlubší psychický problém. Takto smýšlející lidé by do politiky vůbec vstupovat neměli.
