Veškeré relativistické jevy nám vypovídají mnohé o našich schopnostech vnímání Vesmíru, avšak téměř nic o povaze Vesmíru. Zdá se přitom, že zásadně podceňujeme význam Prostoru díky naší potřebě vnímat jako dominantní Hmotu, na kterou je Život navázán. Existují však dobré důvody náš „přezíravý postoj“ k Prostoru přehodnotit a v důsledku toho interpretovat poněkud jinak výsledky Michelsonova experimentu s rychlostí světla.
Nejprve ve zkratce shrnutí z předešlých osmi článků:
1) Měření času – je vždy založeno na dějích (den/noc, hodinový strojek, tep srdce, cesium +/- atd.). Pro měření času lze nepochybně využít i např. smyčku optického kabelu nebo zařízení Michelsonova experimentu, opatřeného počitadlem uskutečněných cyklů. Pokud někdo tvrdí, že existuje „Vesmírný čas“, nezávislý na dějích, měl by popsat, jak takový čas můžeme měřit a jakou funkci má ve Vesmíru.
2) Dilatace času - je experimentálně prokázána. Znamená, že děje jsou zpomalovány gravitací
3) Termíny změna, vývoj a pohyb vyjadřují totéž. Zároveň platí, že změna libovolného parametru mění hodnoty všech parametrů (dilatace času a kontrakce prostoru). Pokud někdo tvrdí, že existuje možnost změny bez pohybu, měl by popsat, jak taková změna může nastat.
4) K pohybu je nutná energie – zdrojem energie pro fotony může být pouze sám Prostor. Pokud někdo tvrdí, že foton se pohybuje bez nutnosti energie, měl by popsat, jak takový mechanismus funguje. Pasivní konstatování a rezignace na hlubší vysvětlení je nedostačující.
5) Experiment se simultánně prováděným Michelsonovým experimentem v různých intenzitách gravitace a počítáním realizovaných cyklů, případně experiment se smyčkou optického kabelu rovněž s počítáním dokončených cyklů by podle mého soudu přesvědčivě prokázal to, co můžeme pozorovat například při průletu světla sklem, tedy jeho zpomalení. Jinak řečeno, pohyb fotonů je děj, který má stejnou povahu jako jiné děje, včetně nutnosti energie. Tu může získávat jedině interakcí s Prostorem.
6) Naše smysly jsou nastaveny na vnímání „Newtonovského Vesmíru“, tedy dějů, vytvářených hmotou na scéně Prostoru, který nemá jinou funkci než jeviště. Nevnímáme tedy skutečný Vesmír, ale takový, jaký potřebujeme pro vlastní orientaci, aby byla možná existence Života. Relativistické jevy nevypovídají nic o Vesmíru, ale o našich schopnostech Vesmír chápat.
7) Z pozice pozorovatele – člověk, se jeví základem pozorování vesmírná tělesa, pohybující se v Prostoru. Z pozice pozorovatele – foton (neutrino) je Vesmír docela jiný a kategorie „vesmírná tělesa“ nemá vůbec žádný význam. Pro tento účel si vypůjčím Hegelovu filosofickou kategorii jednoty protikladů. Vesmírná tělesa nekončí v Prostoru, ale pokračují zhuštěným Prostorem, navázaným na Hmotu, který se projevuje jako gravitace. Na základě takto chápaného Vesmíru bude možná odlišná interpretace Michelsonova experimentu.
8) Je-li hegemonem Vesmíru Prostor a sám Prostor má vlastní hmotnost, potom nulová klidová hmotnost některých částic není nic jiného než relativistický jev, protože na hmotném pozadí není tato hmotnost měřitelná.
9) Vesmír se vyvíjí na základě permanentní změny stavu. To znamená, že ve chvíli, kdy je určitého stavu dosaženo, mění se tento stav na nový. Je to jako Rubikova kostka. Pro další vývoj nemá žádnou důležitost, jak bylo dosaženo aktuálního stavu. Dalšího stavu je dosaženo výsledkem základních dějů a následně složených dějů stále výše. Určitou obdobou (ne zcela přesnou) je princip programování počítačů. Termíny čas, minulost a budoucnost nemají z hlediska vývoje Vesmíru smysl.
10) Děje ve Vesmíru nejsou koordinovány. Pro Život je ale koordinace dějů nezbytná (zisk energie). Pro koordinaci dějů je nutná jejich komparace. To je podstata času, který nemá vlastní subjektivitu. Totéž platí i o ostatních třech dimenzích. Čtyřdimenzionální Vesmír (prostoročas) je orientační pomůckou systémů (např. Života), které chápou Vesmír z důvodů vlastní existence jako „Newtonovský Vesmír“ – tedy dějů Hmoty na pozadí jeviště – Prostoru.
11) Že se Vesmír rozpadl po Velkém třesku na nehmotný prostor a Hmotu je pouze otázkou víry. Stejnou otázkou víry je i názor, že gravitace je vlastností Hmoty a ne vlastností Prostoru.
12) Vesmír, který známe, je charakterizován z hlediska rychlosti pohybujících se těles, hustoty hmoty a velikosti gravitace extrémně nízkými hodnotami. Např. rozdíl v rychlosti „flákajícího se šneka“ – řekněme 0 – a v rychlosti nadzvukového letadla, letícího rychlostí 1.800km/hod. je na škále rychlosti pouze 0,01%. Totéž platí i o intenzitě gravitace a hustotě hmoty, kde se rovněž pohybujeme na samém prahu těchto hodnot.
Syndrom rozjíždějícího se vlaku.
Podle tradice byl prvním, kdo upozornil na relativitu pohybu vesmírných těles, Galileo Galilei. Pro dnešní chápání Vesmíru má relativita pohybu vesmírných těles zásadní význam.
Tento relativistický jev je nesporný, jenom si nemyslím, že jde o jev charakterizující povahu Vesmíru, ale o jev dokládající naší neschopnost vnímat Vesmír jinak než z pozice vlastních potřeb (viz zejména bod 6,7 a 12). Jednoduše „podceňujeme“ význam Prostoru, který by se začal projevovat při zvyšující se rychlosti. Protože svými smysly vnímáme pouze nepatrnou část Vesmíru a Vesmír chápeme jako děje hmoty na pozadí Prostoru, nevnímáme změny, které pohyb těles přináší. Poznali bychom to ovšem ve velkých rychlostech, protože potom by se začaly „dít věci“ i s hmotou samotnou, přinejmenším v důsledku kontrakce prostoru, jak by vzrůstala gravitace – a to jak „symetrická“, kterou známe jako gravitaci z každodenního života, tak zejména „asymetrická“ (zrychlení/zpomalení, odstředivá síla, ale také interakce Prostor/Hmota ve směru pohybu tělesa). V důsledku těchto sil by se stavba atomu zcela jistě začala hroutit a velká tělesa by se rozpadala.
Podle mého soudu jde o identický jev s jiným jevem, který známe všichni, když se rozjíždí vlak. V nepatrných rychlostech nepoznáme, jestli jede ten náš vlak a nebo ten na vedlejší koleji. Relativita pohybu vesmírných těles je dle mého názoru stejný problém.
Syndrom uzavřeného vagonu.
Dostáváme se k interpretaci výsledků Michelsonova experimentu. Rozdělení Vesmíru na Hmotu a Prostor je pomůcka Života pro jeho vlastní existenci. Zhuštěný prostor, který obklopuje hmotná tělesa a projevuje se jako gravitace (viz bod 7), se pohybuje současně s hmotným tělesem, je na toto těleso navázán – a při rychlostech vesmírných těles, které známe, je asymetrická gravitace ve směru pohybu zanedbatelná. Pro jevy, odehrávající se uprostřed takto definovaného systému, platí stejné principy jako pro cestující ve vagonu, který se pohybuje rovnoměrně přímočaře. Protože se Prostor vůči hmotnému tělesu nepohybuje, ale je na hmotné těleso navázán, veškeré jevy, odehrávající se v tomto Prostoru, mají stejnou povahu, jako kdyby se těleso pohybovalo rychlostí nula. Také proto se nám jeví výsledek Michelsonova experimentu tak, že rychlost světla ve vakuu je konstantní bez ohledu na rychlost Země.
