Traduje se, že za svůj největší omyl považoval Albert Einstein zavedení kosmologické konstanty. Dnes se zdá, že šlo o mimořádný čin revolučního ducha, stejně jako relativistické pojetí Vesmíru. Skutečné životní omyly velkého fyzika lze shrnout do dvou bodů: 1) Uvěřil Newtonovi jeho pojetí Gravitace a implementoval ho do vlastního relativistického (zcela správného) vidění Vesmíru. 2) Nesprávně interpretoval výsledky Michelsonova experimentu.
Isaac Newton zformuloval v roce 1678 zákon, podle kterého každá dvě tělesa na sebe působí gravitační silou přímo úměrnou hmotnostem těles a nepřímo úměrnou čtverci jejich vzdálenosti. Pod vlivem gravitačního zákona provedl na samém konci 18. století Henry Cavendish experiment s torzním kyvadlem. Na základě experimentálních výsledků pak Cavendish stanovil přibližnou hodnotu gravitační konstanty.
Až do začátku 20.století, kdy nám Albert Einstein nebývalým vzepětím ducha krom jiného rozpohyboval Prostor, nemohla být interpretace provedených experimentů jiná. Po zveřejnění jeho teoretických prací je možné interpretovat experimenty v souvislosti s Gravitací jinak, i když postupně zpřesňovaná, empiricky zjištěná gravitační konstanta zůstává samozřejmě v platnosti, přinejmenším pro naše prostředí. Gravitace není vlastností Hmoty, ale vlastností Prostoru. K Zemi nejsme přitahováni, ale přitlačováni.
Newtonova fyzika chápe Prostor jako něco neměnného a daného, jako jeviště divadla, na kterém se odehrávají vesmírné děje, přičemž výlučným hercem v nekončících modifikacích je Hmota (Energie). Role Prostoru je zcela pasivní, do dějů nezasahuje. Nejpozději po roce 1915 se však situace mění a role Prostoru je již ve vesmírných dějích aktivnější. V této souvislosti pak vyvstává otázka „beztrestnosti“, s jakou lze kumulovat Hmotu v Prostoru, aniž by za to bylo třeba jinde „zaplatit“, čímž se newtonovská klasická fyzika z logiky věci vůbec nezabývala.
V roce 1927 belgický kněz Georges Lemaître, pod vlivem Obecné teorie relativity, navrhuje řešení expanze Vesmíru ze svého počátku. Jeho teorii podporuje r.1929 americký astronom Edwin Hubble experimentálními důkazy, které se opírají o Dopplerův efekt (formulovaný již v roce 1842) – v tomto případě má podobu rudého posuvu. Hubble zjistil, že vzdálené galaxie se vzdalují vůči Zemi rychlostmi ve všech směrech v přímé úměrnosti k jejich vzdálenosti (Hubbleův zákon).
V roce 1933 upozornil rodák z bulharské Varny, astronom Fritz Zwicky na nesrovnalosti při studiu rotací galaxií. Velmi zjednodušeně řečeno, chybí Hmota, která by výsledky pozorování dala do souladu s teorií.
Dnes se má za to, že chybějící Hmota a Energie dělá celkových neuvěřitelných 96% hmotnosti Vesmíru a že na naši „viditelnou“ Hmotu připadají pouhá 4%.
Pro téma tohoto článku jsou důležité jednak problémy s Gravitací, plynoucí z pozorování Vesmíru kolem nás, dále pak správná interpretace expanze Vesmíru z jeho počátku. Je pouze otázkou víry představa, že se Vesmír po Velkém třesku „rozpadl“ na Hmotu a časoprostorovou dimenzi. (Rovněž není vidět „mechanismus“, který by spustil „Vesmírný čas“, co je však důležitější, není vidět žádnou funkci vesmírného času, tedy důvod jeho existence. Vesmír je možné přirovnat k Rubikově kostce – pro její řešení nemá žádný význam, jak bylo daného stavu (pozice) dosaženo.)
„Když to bouchlo“, Vesmír začal expandovat, to však ještě neznamená, že se „rozpadl“. Více platí přirovnání k téměř dokonale homogennímu těstu nebo oblaku. Prostor a Substance je vyjádřením téhož. Není Hmota (ani éter) v Prostoru, sám Prostor je Substancí.
Vraťme se nyní k problému kumulace Hmoty. Pokud je sám Prostor Substancí, potom Hmota, kterou do něho vložíme, Prostor vytlačí – a ten zpětně, ve zhuštěné podobě, působí na Hmotu. To zcela přesně odpovídá jak praktické zkušenosti, tak také teoretickým závěrům, například z oblasti Černých děr, kolem kterých se předpokládá Gravitace nejvyšší intenzity. Tento závěr je rovněž ve shodě s relativistickými jevy – dilatací času (přesněji zpomalování dějů, čas je pouze prostředek, jak rychlost dějů porovnávat), kontrakcí prostoru a relativistické sčítání rychlostí.
Pokusme se spočítat, zda je možné, aby Prostor hrál jakousi dvojjedinou roli – tedy pro nás z antropocentrického pohledu roli nehybného a neměnného Prostoru, ve kterém se odehrávají děje související s našimi životy – a zároveň aby stejný Prostor byl naprosto dominantní Substancí ve Vesmíru. Předpokládejme, že celková hmotnost Sluneční soustavy je tvořena ze 4% hmotností nám známé „klasické“ Hmoty a z 96% hmotností Prostoru. Protože Slunce obsahuje přibližně 99,8% veškeré Hmoty Sluneční soustavy, můžeme pro základní výpočet vycházet ze 2 koulí – jednu tvoří Slunce (cca 100% hmoty), druhou Sluneční soustava
Poloměr Slunce činí rs = 0,00465247AU
Poloměr Sluneční soustavy činí rss = 125000AU (nejméně, ale spíš více)
Protože víme, že střední hustota Slunce je 1.400kg/m3, můžeme provést orientační výpočet. Aby tvořila hmotnost Prostoru 96% veškeré hmotnosti Sluneční soustavy, nemusí mít Prostor průměrnou hmotnost větší než cca 2.000 nanogramů/km3, což je pro nás neměřitelná hmotnost. Tato hustota nemůže pozorovatelným způsobem ovlivnit setrvačnost pohybu těles Sluneční soustavy, zároveň ale do dějů v Galaxii vstupuje Sluneční soustava se zcela jinou hmotností, než s jakou počítáme. Pokud je Vesmír dostatečně izotropní, musí totéž platit i pro ostatní solární systémy.
Dostáváme se ke slavnému Michelsonovu experimentu z roku 1881, později mnohokrát opakovanému. Interpretace Michelsonova experimentu je zásadně chybná. Michelsonův pokus nic nevypovídá o rychlosti světla, ale prokazuje skutečnost, že vytlačovaný Prostor Hmotou, zhuštěný kolem Hmoty, jak ho vnímáme coby Gravitaci, je s Hmotou provázán a spolu s ní se otáčí. Tedy Země se neotáčí v Prostoru, ale s Prostorem, proto veškeré děje odehrávající se na Zemi se chovají tak, jako by se Země nepohybovala.
Michelsonův experiment musíme dát do bezprostřední souvislosti s Hafeleovým–Keatingovým experimentem z roku 1971. Bylo použito cesiových hodin, které měřily čas při letu po směru otáčení Země, proti směru otáčení Země a výsledné časy byly porovnány s cesiovými hodinami na Zemi. Výsledek experimentu potvrdil očekávání. Letíme-li na východ, hodiny se oproti těm na zemi zpomalují, naopak, letíme-li na západ, hodiny letící na západ se předcházejí.
Obdobou je experiment s použitím jedněch hodin na povrchu Země a druhých na věži. Pomaleji půjdou ty na povrchu Země, zrychlovat se budou hodiny na věži.
Položme nyní vedle sebe klasické mechanické hodiny (s mechanickým strojkem), cesiové hodiny a aparaturu Alberta Abrahama Michelsona. Při experimentech jsme dosud používali klasické i cesiové hodiny pro měření počtu dějů (cyklicky se opakujících), zatímco Michelsonovu aparaturu jsme používali pro měření přesnosti dějů. Můžeme však stejně dobře i u Michelsonova zařízení počítat počet dějů. Michelsonova aparatura se tak stane hodinovým strojem. Pokud se zpomalení dějů dotkne cesiových hodin, není nejmenší důvod se domnívat, že se tak nestane rovněž u mechanických hodin (jak předpovídá myšlenkový experiment, známý jako „paradox dvojčat“) nebo u hodin, které použijí pro měření času Michelsonovu aparaturu.
Také u živých organismů nalezneme mnoho systémů, které fungují cyklicky jako zařízení časomíry, například tep srdce (viz rovněž „paradox dvojčat“). Není pochyb, že i tato časomíra bude pracovat s frekvencí odpovídající dané úrovně gravitace. Poměry rychlosti dějů, v závislosti na Gravitaci, jsou konstantní.
V souvislosti s výše uvedeným musíme definovat čas. Čas je komparace rychlosti dějů. Slouží Životu jako jeden z mnoha způsobů orientace ve Vesmíru. Vesmír funguje na principu permanentní změny stavu (právě dosažený stav se mění na jiný), který vnímáme jako děje. Děje nejsou Vesmírem koordinovány. Naopak pro Život je koordinace dějů základní podmínkou existence. Princip času je totožný s velkým množstvím jiných komparací, které používáme, například délka nebo hmotnost. Vždy se tak děje prostřednictvím etalonu. Vesmírný čas neexistuje, protože rychlost dějů je závislá na úrovni Gravitace, která se v důsledku permanentní změny stavu rovněž neustále proměňuje.
Antropocentrické vidění Vesmíru je problém. Mnohdy používáme definice s duplicitními termíny, které pochopení Vesmíru komplikují. V definici „světlo se šíří ve vakuu konstantní rychlostí“ jde o termín vakuum. Vakuum je nehmotné prostředí, v jiném se ale fotony nepohybují. Jejich rychlost závisí na velikosti Gravitace. Je proto třeba nahradit definici „světlo se šíří ve vakuu konstantní rychlostí“ definicí „světlo se šíří rychlostí nepřímo úměrnou velikosti gravitace“.
Najednou vidíme před sebou docela jiný Vesmír. Ten „newtonovský“, ve kterém prožíváme své životy, platí stále, protože to je systém, který jsme si vytvořili pro zachování vlastní existence. Pokud ale odkryjeme „antropocentrické nánosy“, spatříme Vesmír docela jiný, kde absolutním hegemonem je „obyčejný“ Prostor.
(Článek vychází ze statí, „Omyly A.E.“)
