Vakuum je fyzikální realita. Prostor je antropická realita. Není vakuum v prostoru. Je vakuum, které my jako iluzi pro svoji orientaci považujeme za prostor (používáme jako prázdný prostor).
My lidé vnímáme vakuum prostorově. Vesmír ho „chápe“ dějově. Jako nepříliš přesné přirovnání lze použít skladebné techniky v hudbě. Pokud komponujeme čistě kontrapunkticky, je hudba psána horizontálně. Pokud komponujeme harmonicky, potom vedle horizontální linky je třeba vnímat hudbu vertikálně.
Newtonova fyzika pracuje s prázdným prostorem. S tím si docela dobře vystačíme v běžném životě.
U Einsteina, pod vlivem experimentů a vývoje fyziky, se všechno radikálně mění a prostor ztrácí svojí absolutní neměnnou hodnotu. Podle Einsteina se prostor v důsledku přítomnosti pevných těles zakřivuje. Jenomže zakřivovat se nemůže, protože ve chvíli, kdy by se zakřivoval, například kolem Slunce, bychom museli zároveň privilegovat nějaký směr - a k tomu není důvod. Vakuum (antropicky prostor) se kolem těles nezakřivuje, ale zahušťuje. (Einstein zakřivuje prostor, který není fyzikální realitou, stejně jako dilatuje čas, který rovněž není fyzikální realitou). A právě zhuštěné vakuum kolem pevných těles je příčinou gravitace. Tělesa tedy nejsou k sobě přitahována, ale přitlačována.
Princip neurčitosti
Veškerý náš život – nejen nás lidí, ale celého biosystému – vychází z iluzí, které jsou dány zkušenostmi a tím, co v praxi funguje. Jenomže ono to nefunguje úplně dokonale – každý si může například zrekapitulovat vlastní život, co si myslel, že bude - a jaká je realita. Je to způsobeno tím, že princip Vesmíru je založen na zcela jiných základech, než náš, antropický princip.
Základní konstrukci Vesmíru chápeme jako 4D prostor. Tak tomu ale není. To, co je důležité pro naši orientaci ve Vesmíru, nemá pro Vesmír žádný význam. Pro Vesmír je rozhodující princip neurčitosti, platný pro veškeré děje, bez ohledu na to, zda tyto děje považujeme za mikrokosmos (prostor kvant) a nebo náš makrokosmos, zda tyto děje považujeme jako organické a nebo anorganické, případně jiná dělení, důležitá pro naši orientaci. Rozhodující je výsledek dějů. A výsledek dějů žádný rozměr ve smyslu antropického principu (našeho chápání Vesmíru) nemá.
1) Pro princip neurčitosti jsou rozhodující výsledky dějů, které vytvářejí aktuální stav. Ten se v důsledku nových dějů permanentně mění.
2) Žádný z dějů není privilegovaný.
3) Účastníci dějů vstupují do interakcí se silou, která odpovídá aktuálnímu stavu. Bez ohledu na poměry sil nelze nikdy předpovědět výsledek dějů.
4) Žádný výsledek dějů, pro Vesmír rozhodující, nemá náš 4D rozměr.
Keplerovy zákony
Keplerovy zákony pohybu nejsou ničím jiným, než v praxi velice užitečnou pomůckou pro naši orientaci ve Vesmíru. Nicméně Keplerovými zákony se Vesmír neřídí a o žádné vesmírné zákony se nejedná, čemuž svědčí minimálně dvě následující skutečnosti:
1) Žádná z drah podle Keplerových zákonů ve skutečnosti není elipsou, (nebo jinou, periodicky se opakující drahou), ale útvarem, který jí připomíná - a s použitím abstrakce tyto dráhy pro potřeby naší orientace za elipsy (nebo jiné, periodicky se opakující dráhy) můžeme považovat a také považujeme. Žádná další dráha (při dalším oběhu) není identická s tou předchozí - a hlavně - nelze vypočítat, ani jinak definovat, jak tato dráha bude vypadat.
2) V Keplerových výpočtech je neodstranitelná chyba. Podle těchto výpočtů jsou dráhy těles neměnné a věčné. My však víme, že tomu tak není. (Víme to zcela jistě například u dráhy Měsíce). Přičemž nedokážeme vypočítat, kdy se tak stane, ani co bude příčinou těchto změn. To není dáno naší chabou znalostí matematiky, případně jiných vědních oborů. Je to dáno tím, že skutečnosti, které nastanou, nejsou dosud definovány, tedy děje, které o tom budou rozhodovat, dosud žádný výsledek nemají. To je podstata principu neurčitosti.
Důvod, proč se nám zdají Keplerovy zákony jako zákony, kterými se řídí Vesmír, je dán silou, do kterých vstupují účastníci dějů z aktuálního stavu do nových interakcí. Tyto síly jsou natolik jednoznačné ve prospěch těles, jejichž dráha nás zajímá, že po dlouhou dobu, často delší než je lidstvo samo, se nic podstatného nezměnilo. A přesto je to tak, že při některé interakci přijde David a přemůže Goliáše. Stejně jako v ruletě. 36 polí obsahuje barvu, 1 pole obsahuje nulu. A přesto padne nula třeba desetkrát za sebou. Takový je princip neurčitosti.
Stavba 4D prostoru
4D prostor je antropickou a v mnoha případech (možná ve všech) pomůckou celého biosystému k orientaci ve Vesmíru. Jinou hodnotu nemá.
Začněme u 1D prostoru. Ten používáme v praxi například při jízdě po kolejích (s určitým zjednodušením a použitím abstrakce).
Pokud tento prostor rozvineme do 2D prostoru (eukleidovského prostoru) v poměru 1:1, dostáváme jako základní orientační bod čtverec. (Opět s použitím abstrakce, protože „vše plyne“ a žádný reálný „vesmírný“ čtverec neexistuje.)
Pokud 2D prostor rozvineme do 3D prostoru, opět v poměru 1:1:1, dostáváme jako základní orientační bod krychli.
Pokud se krychle začne pohybovat, dostáváme se do 4D prostoru, který je charakterizován tím, že krychle začne měnit svůj tvar přítomností vakua, které mění v důsledku dějů svoji hustotu (fyzikální vlastnosti), a proto působí v odlišných situacích na krychli odlišně.
Panenkova penalta
Na slavné panenkově penaltě si můžeme „přeložit“ některé podstatné skutečnosti z „antropické řeči“ do „vesmírné řeči“.
Panenka se rozbíhá k penaltě. S ohledem na statistické údaje můžeme předpokládat, že Panenka nepromění v obdobné situaci z deseti penalt dvě. Tedy šance, že promění, je řekněme 4:1 (naprosto přibližně). Tedy jako bychom měli na ruletě 4 barevná pole a 1 nulu.
V první fázi přibíhá Panenka k míči. Koordinuje pohyby na euklidovském 2D prostoru tak, jak má natrénováno. Během této doby proběhne neuvěřitelné množství dějů (číslo je 10n, kde n má nepředstavitelné množství nul za jedničkou, ale i to je nepřesné a zjednodušující), které mohou standardní rozběh Panenky zvrátit. V našem případě se oproti plánu Panenky ale nic podstatného nestalo a Panenka kope do míče. Má v plánu kopnout do středu branky – a aby se trefil, použije ke své orientaci 4D prostor. V 3D prostoru zvolí místo, kam míč hodlá kopnout, správným načasováním (timingem) míč kopne ve chvíli, kdy se brankář pohne a jeho šance, že míč chytí, klesnou na minimum.
V této fázi končí Panenkova „moc“ (při nepatrném zjednodušení) nad ději. (Do této chvíle, díky svojí vůli, kterou posiluje ty děje, které prosazuje, má zpravidla dostatečnou sílu, aby docílil svého plánu. Ale ani tato převaha sil, daná jeho vůlí, nemusí vždy stačit). V další fázi opět proběhne 10n nejrůznějších dějů. Z těch nejviditelnějších (složených) dějů, které mohou zvrátit výsledek, vyjmenujme jen několik:
a) defekt míče
b) vlna vzduchu
c) střet s cizím předmětem (například ptákem)
d) hvizd rozhodčího
e) zásah brankáře
a tak dále.
V našem případě se opět nic podstatného nestalo a Panenka penaltu proměnil. Tento výsledek děje stanovil aktuální stav, ze kterého se následně odvíjí další děje. Na první pohled je zřejmé, že pokud by Panenka penaltu neproměnil, u desítek milionů diváků by následné děje probíhaly docela jinak.
3 zásadní poznámky na konec:
1) Kde není vakuum, není Vesmír
2) Pro naši orientaci používaný termín dilatace času, který Vesmír nezná (protože Vesmír čas nezná), musíme nahradit z hlediska Vesmíru termínem akcelerace (retardace) dějů. Kontrakce prostoru (tedy to, že krychle začne měnit tvar v důsledku pohybu ve vakuu) není z hlediska Vesmíru nic jiného, než akcelerace (retardace) dějů.
Protože Vesmír nic jiného nezná – zná pouze děje a aktuální stav, daný výsledkem dějů, který se ve chvíli dosažení tohoto stavu mění na nový v důsledku dalších dějů. Vše ostatní je naše iluze, na které budujeme vlastní existenci. Tato iluze není v žádném rozporu s principem neurčitosti – Vesmíru je „jedno“, jak děje dopadnou a vlastní vůli prosazujeme v rámci možností silou, se kterou do aktuálních dějů vstupujeme. Nicméně musíme mít vždy na paměti, že antropická realita je ve 100% podřízena principu neurčitosti (biosystém je pouze podmnožinou Vesmíru) a že i ve chvílích, kdy se zdá všechno jasné, musíme počkat na to, jak děje dopadnou.
3) Ať si představujeme pod pojmem singularita cokoliv, jedno je jisté – v principu neurčitosti se nezměnilo vůbec nic. Dokonce ani v podstatě Vesmíru, tedy že výsledek dějů stanovuje aktuální stav, který se permanentně mění na nový v důsledku dalších dějů. Protože je 100% jisté, že charakter dnešního Vesmíru je dán výsledkem děje (dějů) před Velkým třeskem. A že děj (děje) předcházely Velkému třesku, je nepochybné, jinak by Velký třesk nenastal.
