Ráno jsem se probudil s třískotem v hlavě. Pochopil jsem, že když můj spolubydlící, Ukrajinec, řekl „jde se na jedno” nečekal jsem, že to skončí u prázdné láhve Black Jacka ala Danielse. Ať tu jdete kdekoliv, je to tu jako v jiném světě, světě východních kopií západních věcí. Ať již Black Jack Daniels, ruský facebook vkontakte či dokonce žvýkačky orbit. I když bychom měli být jeden svět, mám pocit jakoby tu byla dělící čára mezi naším světem a světem východním.
Zamířil jsem do pekárny, kterou jsem si vyhlédl den předtím. Koupil jsem snídani. Vedle mě mi mladá Ukrajinka nabídla přivonět k nějakému mýdlu. Ve chvíli kdy jsem promluvil česky, jakoby se v ní zvedl zájem o to si se mnou povídat. Češtino-angličtinou jsem zjistil, že pracuje vedle a myslím si, že paní v pekárně byla její máma, obě dvě se na mě dívaly se zájmen a její “máma” mi dala jablíčko na cestu. Následně jsem se odebral na promenádu a jen tak se koukal na tu krásu přede mnou, jak se lidé mihotají kolem, každý s jiným cílem. Jeden pospíchá do práce, druhý za rodinou a třetí se třeba jenom prochází. Odpoledne to šlo již ráz na ráz, oběd, balení mého monstrózního batohu a směr nádraží, kde mi pomohl dojít můj spolubydlící, který měl také náhodou namířeno do Lvivu. Teď sedím ve vlaku, který je pomalejší než vůz tažený koňmi, ale mám tu pro sebe celou lavičku, dokonce i polštář a peřiny, takže je to protiklad k této dlouhé šesti hodinové cestě povozem taženým koňmi, kterým se asi nechce. Pokud bych byl inženýr v ukrajinských drahách dal bych na provázek mrkev a dal jim to před čumáky, aby měli motivaci dostat nás všechny až do Lvivu. Cestou ke mně přisedli dva starší lidé, kteří žijí v Kyjevě, dali jsme se do řeči. Pan říkal, že je řidič autobusu, zrovna jsem byl hladov a moji spolupasažéři mi nabídli chleba se salámem, zeleninou a čaj. Já jim na oplátku dal pohled z Mukačeva. Po příjezdu jsem nemohl trefit do hostelu a cestou jsem se zeptal jedné holky, její jméno je Ola. Dovedla mě až do hostelu i když to vypadalo, že má dost napilno. Jak jsem dorazil, v hostelu byla již ubytována spousta lidi. Kanadský pár cestující již 3 měsíce po Evropě, lidé z Doněcka, kde zuří boje proti vzbouřencům, ale i jiní Ukrajinci. Začal jsem si tam povídat s holkou, která cestuje po Ukrajině, dívka co má jako domácího mazlíčka šneka a je novinářka. Vyrazili jsme do města na jedno lvivské. V minulosti se zde usadili Češi a přinesli tu pěstování chmele a lvivské je opravdu jako český lahodný mok. S nadšením jsem poslouchal, bohužel si nemohu vzpomenout na její jméno, ale říkejme ji Táňa. Takže se zaujetím jsem poslouchal jak mluví o filmech, situaci na Ukrajině, o tom, že je vášnivá fotografka, avšak nejzajímavější na ní byl její šnek jménem Paul. Prý byl malinkatý a teď je z něj velký mazlíček. Dozvěděl jsem se také, že prý má šnek okolo 2000 zubů, což mě trochu vyděsilo, když si představím, že Paul ještě trochu povyroste. To už se blížily 2 hodiny ráno, proto jsme se odebrali do hostelu.
Odkaz na celou FOTOGALERII: (nemusíte mít facebook účet):
KLIKNI!
Pokud vás mé vyprávění zaujalo a chcete slyšet více, přispějte mi na další cesty za poznáním.
Další cesta: Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán
Za příspěvek vám pošlu pohled či dovezu malý suvenýr a budu vás zásobovat dalším vyprávěním.
Číslo účtu: 1172380016/3030 , do zprávy pro příjemce uveďte své jméno a adresu
Děkuji za podporu :)
