Čmárat nás baví už od malička, ale hned jak nabereme trochu rozumu, nás začnou v čmárání usměrňovat. Naučíme se, že stěny obýváku k tomuto účelu neslouží (i když k tomu přímo vybízejí), anebo že se nesmyvatelnou fixou nekreslí po tvářích mladších sourozenců. Strčí před nás papír, který moc nestojí, a po dočmárání se dá krásně zmačkat a vyhodit do koše. A při té příležitosti nás ještě naučí rozlišovat mezi knihou, do které se nečmárá, a papírem, na který se může. (A máme utrum, dokud neobjevíme sprej a nevyrazíme do města).
Kromě sprejerů je (a bylo) hodně těch, kteří chtějí na místech, která navštívili, zanechat nějakou stopu. Klíčem vyrytá nebo fixou napsaná jména, datumy a vzkazy, počínaje veřejnými toaletami, přes stromy, parkové lavičky, dopravní prostředky, zábradlí mostů, až po turisticky zajímavá místa. Většina těchto počinů zmizí pod nánosem barvy, nebo rovnou s celou lavičkou nebo zábradlím někde na smetišti. Něco málo jich ale přežije, a postupem času se samy stanou součástí památky, kterou ještě před několika desetiletími hyzdily.
Průvodkyně na hradě v Cofrentes vzpomíná, že si jako dítě v době, když to byla ještě zřícenina, hrála na jeho nádvoří zarostlém vysokou trávou. Hrad zrekonstruovali až nedávno. Tím se také vysvětluje to, že v místnosti, kde jsou vystaveny staré věžní hodiny, se na stěnách zachovaly nápisy jeho dávných návštěvníků, nejstarší z roku 1919. Od té doby uběhlo mnoho času na to, aby někdo vzal barvu a štětku a ... všechno to pěkně zabílil.
Také na jedné z četných prehistorických památek Malty se zvěčnilo pár cestovatelů žijících a ničících v minulém a předminulém století, kteří by ještě před sto nebo sto padesáti lety zasloužili dostat za uši. Dnes se na kámen, který "znehodnotili", nesmí sahat.
Škoda jen, že už se nedožijeme doby, kdy si na těch průhledných aparátech, které teď vědci vymýšlejí, tak za sto let lidé budou moct otevřít Google StreetWalk a projít se ulicí, kde pod starou omítkou objeví vzácné sto let staré graffitti, jedno z těch, které nám teď tolik pijí krev.
