Totalitní deja vu I: Kdo netleská s náma, je zalezlej proti nám

Už víc jak měsíc sedím zavřená v bytě ve Valencii. Policejní kontroly na každým kroku, podpultovky v podobě roušek a droždí, uzavřený hranice. Není co, není jak, není kam, a lidi jakoby úplně přišli o rozum.

Jeden den splývá s druhým a jediný vnější podnět, který každý den přeruší tu nekonečnou časovou kontinuitu po celým Španělsku nastává ve 20:00, kdy celý národ napochoduje na balkón a tleská zdravotníkům, zatímco jsou z dálky slyšet sirény policejních aut co brázdí ulice a sklízejí ovace plné euforie.

Balconazis: nové pojmenování pro ty, co monitorují celou ulici a dobře ví, kdo nechodí tleskat a tudíž je společenský vyvrhel a nevděčník.

"Jééé, ty seš tady? Myslela jsem, že seš pryč ... když NE-TLES-KÁŠ ..." - řekla mi sousedka, co bydlí pode mnou.

Každej večer v osm zalízám do zadního pokoje, abych měla od informátorů odnaproti svatej pokoj. Do diskuzí  už se taky nepouštím, protože už mi bylo řečeno cosi o empatii. A každej večer v osm si taky vzpomenu na Prvního máje, kdy jsme museli do průvodu a chodili po náměstí pořád dokolečka, a mávali a mávali, a pořádně nevěděli komu ani čemu, ale důležitý bylo tam být.

K večernímu potlesku mi tu chybí jediná věc: ty krásný barevný mávátka. Hned by bylo veseleji. Ale papírnictví jsou bohužel zavřený.