Staro-růžová

Přes růžové brýle se díváme častěji na minulost než na přítomnost nebo budoucnost. Na špatné věci totiž potřebujeme nějaký čas, abychom na ně mohli zapomenout a pamatovat si jen ty dobré. Obyvatelé aragonské vesničky Rodenas ji, ať chtějí nebo ne, vidí růžově pokaždé co se podívají z okna. Před léty opuštěná část vesnice  je postavena z růžového pískovce (španělsky rodeno), který dal místu název.

Ale nejdřív něco temperamentního pro zahřátí - na teruelských pláních fouká mrazivý vítr ...

V Rodenas jsme zastavili cestou na nedaleký hrad Peracense na ranní kávu. Jediná restaurace byla zavřená (a hrad ještě hodinu a půl taky). I přes silný ledový vítr jsem se rozhodla k průzkumní cestě kolem kostela - a udělala jsem dobře: nezůstalo jen u ní.

Hned za rohem jsem potkala dědečka, který se dal rád do řeči a ukázal mi cestu nahoru k dlouhá léta opuštěným a přesto velmi dobře zachovalým stavením.

Bylo mi divné, že v tak odlehlé vesnici není žádný bar, kde by místní důchodci trávili celý den hraním domina, popíjením vína se sodovkou a pojídáním oliv a burských oříšků.

Vysvětlení přišlo samo: Děda mi řekl, že je rád, že si mohl s někým popovídat, prý jich tam žije hrstka, a přesto spolu nemluví. K čemu by jim nějaký bar byl?

U silnice, hned za vesnicí, je studna s prádelnou. Neumím si představit, jak tam ženy praly za každého počasí ... v místě, kde je rovina, kam se člověk podívá, ale v nadmořské výšce nad tisíc metrů bývá chladněji než v samotných Pyrenejích.

Tady už ale několik desítek let nikdo v ledové vodě nepere. Automatická pračka nebyl zdaleka špatný vynález, co říkáte?

Za padlým kilometrem míří cesta nahoru po pískovcové skále, na které předci obyvatel Rodenas, těch, kteří teď spolu nemluví, postavili svá obydlí.

Nahoře je počasí milosrdnější. Zpoza mraků, které závratnou rychlostí plují nízko po obloze, občas vysvitne slunce, které vdechne trochu života do starorůžových kamenů.

Doufám, že budu mít někdy příležitost na tomto místě vidět rozednění. To musí být barvy!

Po arabských dobyvatelích ve vesnici zbyla jen nádrž na vodu. Kdo by jinak řekl, že i toto nehostinné území bylo na čas jejich?

Kuchyně, ložnice, koupelny a dílny jsou už dnes zarostlé trávou. Kdyby si ale člověk dal tu námahu a hledal, určitě by našel poklad v podobě střepů, knoflíků nebo mincí z předminulého století.

 Někdy člověk narazí na hotové poklady i bez námahy!

Některé domy znají své majitele dodnes. Ti očividně dávají přednost praktičnosti před historií a původní střešní krytinu nahradili plechem.

U jiných stavení, těch odsouzených k samotě, je jen otázkou času, kdy zmizí v minulosti ... tam, kam ostatně patří ...

Několik polí, a za nimi kilometry a kilometry plání. Jediným důkazem lidské přítomnosti je tam jen několik desítek let neopravovaná úzká silnička bez jediné dopravní značky.

 Domy nám, stejně jako člověk, během posledního století povyrostly.

Ve vesnici vzniká etnologické muzeum, je tedy šance, že čas růžovou minulost jen tak nesrovná se zemí.

Návštěvníků je ale zatím málo. Ty, co jen projíždějí, neupozorní žádná tabule na to, že mají na chvilku zastavit a projít se kolem.

Škoda, že spolu nemluví. A nemají bar, kde hrát domino. A kde bychom se mohli zastavit na kávu a zeptat se těch nejstarších, jak se tam kdysi žilo.

Člověk by se tam určitě dozvěděl, že minulost nebyla až tak růžová. To až dnes, kdy v ní hledáme krásu.

Na delší zastávku není čas. Hrad, který kdysi stál na hranici mezi Aragonem a Kastilií už je otevřen. A pak na nás čekají Černé oči! Ale o těch zas někdy příště ...