Profesionální babičky aneb kdy už patříme do starého železa

Od určitého věku je pro nezaměstnané téměř nemožné najít práci. Tato hranice je ale absurdní, když vezmeme v potaz střední délku života a dobu, během které se připravujeme na budoucí zaměstnání.

Čím chceš být, až budeš velký? A čím chceš být, až budeš "starý"?

Rekvalifikační kurz, jehož cílem je proměnit kvalifikované pracovnice nad padesát let na profesionální chůvy a tímto způsobem jim dát šanci znovu vstoupit na pracovní trh, úlevy na sociálním a zdravotním pojištění pro firmy, které zaměstnají uchazeče starší 45-ti let – to jsou příklady snah ze strany státu pomoci této „rizikové skupině“ při hledání pracovního uplatnění.

Zarážející je ale poměr mezi střední dékou života (79,76 let), dobou, kdy se připravujeme na budoucí zaměstnání (25%), produktivním věkem, kdy máme vysokou šanci najít práci (38%), a tím ZBYTKEM (44%), který se dá dále dělit na podřadné práce mimo obor, nezaměstnanost a důchod.

Před sto lety, kdy člověk neměl současnou zdravotní péči a často trpěl hladem, celý život pracoval rukama a v podmínkách, které by dnes byly nepřijatelné,  by se dalo s klidem říct, že do starého železa patří. Ale dnes?

Ne vše co se blyští je zlato, ale platí to i naopak

Dá se namítnout, že uchazeč o práci kterému už není ani dvacet, ani třicet, ani čtyřicet let, je méně výkonný, bývá častěji nemocný, jeho znalosti jsou zastaralé, inzeráty nabízejí „práci v mladém kolektivu“ jako nějaké velké plus.

Ale:

1. Pojmy mládí – stáří jsou relativní: Dvacetiletí truchlí, protože už nejsou náctiletí, a naopak sedmdesátiletí říkají padesátiletým, že kdyby byli tak mladí jako oni, neváhali by a pustili se do tohoto nebo támhletoho.
2. Zkušenosti jsou k nezaplacení: profesní, i ty životní. A „mladý kolektiv“ by si měl občas nechat poradit – v opačním případě je to známka toho, že ještě stále prožívá telecí léta.
3. Člověk, který pracuje, se zároveň učí. Proč tedy dávat přednost znalostem absolventů, kteří je koneckonců nabyli od generace, kterou pracovní trh paradoxně diskriminuje pro zastaralost.
4. Šediny můžou být také pro firmy výhodou: stejně jako rodiny dají přednost chůvám, které věkem připomínají jejich babičky, před bězdětnými studentkami, které si takto chtějí přivydělat, i v jiných oborech je image mládí nevýhodou: šediny a pár vrásek v tváři vyzařují důveryhodnost a jistotu. A jak si třeba představíte kuchaře v restauraci, která si zakládá na „domácím jídle“ nebo „jídle jako od babičky“? Určitě ne jako právě dostudovaného šéfkuchaře, který sám nedá dopustit na svíčkovou od maminky a koláče od babiček (které mu budou ještě hodně dlouho vyvařovat).
5. Ono dnešní staré železo žije aktivním životem – věnuje se svým koníčkům, cestuje, sportuje. Jak je tedy možné, že končí na smetišti pracovního trhu?
6. Do vzdělání investuje stát, rodiče i ti vzdělávaní, a nejedná se o malé částky, úsilí, krátký časový úsek. Je dost nelogické, aby se o třicet let později znovu investovalo do rekvalifikačních kurzů, daňových úlev, podpor v nezaměstnanosti lidem pro lidi, kteří se nacházejí něco málo za zenitem života.

Věková hranice, kdy se člověk stává nepoužitelným, bohužel nejde s dobou, a v určitém věku pracovní trh neoklameme ani barvou na vlasy nebo krémem proti vráskám. Jak ráda bych v padesáti tvrdila to stejné jako dnes: „za deset let už žádnou práci neseženu“! Zatím to ale vidím na „profesionální babičku“.