Ve Valencii máme až tři sta slunečných dnů za rok. Proto je tu normální vytáhnout deštník, i když jen slabě poprchá, v autě zapnout mlhovky při viditelnosti na tři sta metrů, i sněhové prázdniny kvůli jednomu centimetru sněhu.
Co se deště týče, z nebe nám sem nalijou naráz půlku konve na jaře, půlku konve na podzim, a pak nás tu ještě párkrát jen tak lehce pokropí. Takže buď jsou chodníky suché dřív, než přestane pršet, anebo tu máme na pár hodin takové malé Benátky.
Díky jednomu takovému vydatnějšímu dešti bude následující procházka po Valencii trochu netradiční.
_____________________________________________________________
V první kaluži vidíme vlakové nádraží postavené začátkem 20. století v modernistickém stylu. Nádraží se jmenuje Severní (Estación del Norte), přestože se nachází v jižní části centra Valencie. Většina budov ostatních vlakových nádraží se nezachovala.
Pojďme se ale podívat, co hezkého najdeme na sever od jižního-severního nádraží. Ve druhé kaluži se můžeme pokochat valencijskou radnicí z místa, ve kterém se kdysi nacházel františkánský klášter, který zbourali v 19. století, aby pak na jeho místě vzniklo prostorné náměstí.
Když projdeme celé radniční náměstí směrem nahoru a odbožíme doleva, narazíme na tuto krásnou budovu. La Lonja de Seda byla místem, kde se obchodovalo s hedvábím od 15. až do 18. století.
A propletencem malebných uliček centrální čtvrti El Carmen se konečně dostáváme až k samému okraji města. Tedy okraji města Valentia, které tu v roce 138 před naším letopočtem založili Římané. Několik metrů za místem, kde byla fotka pořízena, stála hradba, a to, co vidíme před sebou, je někdejší Decumanus.
Za měsíc tu skončí nesnesitelná vedra a podzim se přihlásí několikadenním vydatným deštěm. Já budu mít každopádně foťák připravený.
Přeji krásný den :-)
