Známí mají doma dva kocoury. Jsou nezávislí, nepřítulní, distancovaní, nekomunikativní. Všichni čtyři.
Seděli jsme na nepohodlných dřevěných židlích (na gauči odpočívali kocouři) a dívali se na televizi. Začínaly večerní zprávy, byl čas jít domů. Vstala jsem, vzala do ruky tašku, ve které jsem přinesla dezert, a začala se loučit. Jeden z těch kocourů vyskočil, zasyčel a zatnul do mého předloktí svoje drápky pečlivě nabroušené na speciálním značkovém škrabadle. Domácí násilí nabíralo na síle. Páníček a dámička rychle přiběhli na pomoc ... s kočičím pamlskem s lososovou příchutí v ruce. Kocour ho schlamstnul raz dva a dál se, už zklidněný, věnoval svému igelitovému úlovku.
Když v domácnosti opět nastal klid, přišel na řadu alkohol (na dezinfekci rány, i když štamprle by byla účinnější), a náplast. Páníček a dámička mě ujišťovali, že kocour to tak nemyslel, že je normálně hodný, ale že jsem ho asi prostě rozrušila, a že si strašně rád hraje s igelitkama a krabicema. Abych předešla dalšímu domácímu násilí, tentokrát ze strany hominidů, jsem si poznámku, že jádro pudla bude v kocourovi, nechala pro sebe.
Jak říkala moje babička, než se vdám, rána se zahojí. To ale neplatí pro rány, na které se náplasti nekupují v lékárně, ale ve specializovaných obchodech pro domácí mazlíčky. Ve formě pochoutek s lososovou a hovězí příchutí. Šamponů na suchou a lámavou srst. Přípravků na nadváhu a citlivé zažívání. Interaktivních hračkek. Pelíšků z ovčí vlny. Tyhle rány bývají hodně hluboké. Až do srdce.
