Je hodně věcí, o kterých si člověk myslí, že se dějí jen jemu. Ale občas, když na to přijde řeč, zjistí, že není ani zdaleka sám.
Velikonoce se blíží, spotřeba vajec stoupá, a po Velikonočním pondělí doma zůstanou prázdné obaly od vajec. Ty umělohmotné se vyhodí, ty kartonové jen přes mužovu mrtvolu.
Jsou prý výborné na odhlučnění nebo zateplení domu. Nemám nic proti hledání dalšího smyslu bytí pro věci, které by už dávno měly skončit v odpaďáku, ba naopak! Ale problém s platy od vajec je ten, že na odhlučnění a kdovíco ještě je jich potřeba pořádně velký komínek. A ten ve spíži nebo v kuchyňské lince roste jen velmi pomalu. I když do budoucnosti nevidím, vsadím se o cokoli, že se tam budou hromadit spoustu let, dokud je někdo nevyhodí: navlhnou, stanou se obětí stěhování anebo se žena nakonec odváží udělat razantní krok v rámci vánočního úklidu a muž jí na to nic nenamítne, protože si je moc dobře vědom toho, že se nikdy nic zateplovat nebude.
Donedávna jsem si myslela, že tento podivný druh sběratelství existuje jen u nás doma. Ale jen do momentu, než jsem u kamarádky, která nedávno začala žít se svým přítelem, uviděla na lince žlutý komínek a zeptala se, jestli taky recyklují. Od té doby zjišťuji, že nás je víc. A taky že žádná z nás ještě stěny polepené kartonem nemá (a dlouho mít nebude).
Opět jsem to zkusila po jarním úklidu. Počkala jsem na okamžik, kdy jsem nemohla být nikým vyrušena, vzala komínek a vhodila ho do pytle na haraburdí, udělala na pytli uzel a odnesla ho ke dveřím. Muži prý šestý smysl nemají. Dovoluji si tvrdit to stejné, až na jednu výjimku: plata od vajec. Po pár dnech jsem je našla (přede mnou) schované v kumbálu mezi nářadím.
Možná by stálo za to využít vajíčkového šílenství velikonočních svátků a poprosit příbuzné, sousedy a známé, aby nám každý jedno takové plato darovali: nashromáždit dostatečný počet metrů čtverečních a pak si jen počkat na ono bájné zateplení.
