Sebevědomí jako něco, co je potřeba (individuálně) pěstit, bylo vynalezeno v 19. století. Proč jsme ho do té doby nepotřebovali?
Dřív byl život na zemi přípravou na věčný život, věci pozemské byly podružné. Pak přišel Nietzsche, Boha zabil, a shodou okolností v oné době se vynalezlo sebevědomí.
"Zdravé" nebo "vysoké" sebevědomí je dnes takovým duševním, těžce dosažitelným, ale překrásným 90-60-90. Dá se ho dosáhnout metodami nehodnými homo sapiens jako například vystáváním před zrcadlem a opakováním zázračné mantry miluji se a přijímám se takový, jaký jsem, sepisováním seznamů věcí, které se nám dnes povedly, a dalších různých podobných aktivit, které se dají provádět pouze o samotě (!).
Prodali nám sebevědomí. Prodali nám ho jako podmínku úspěchu, štěstí, uspokojivé finanční situace, společenského života, pocitu naplnění. Ale ono to funguje jinak: život vás nejdřív pořádně nakopne do zadku a až pak začnete něco měnit (většinou se sebevědomím na bodu mrazu). Pocit úspěchu přichází až potom.
Sebevědomí se dnes dá pořídit na každým rohu. Vylepšováků na duši i na tělo bylo vymyšlených habaděj. Ani takovej deodorant vám dnes v reklamě neprodají jako projev solidarity vůči spoluobčanům (k čemuž doopravdy slouží). Trh samozřejmě nezapomíná ani na frustrované aspiranty na sebevědomého jedince: nejširší nabídka produktů je v cukrárnách (verze light) a v lékárnách (forte).
Sebevědomí se hodně řeší, ale skoro nikdy nevyřeší. Pomohlo v něčem? Jsou lidi šťastnější? Co ho tak zase po zbytek lidské existence nechat plavat?
