V hodně jazycích máme název pro lidi, co přišly o rodiče nebo manžela. Proč ne pro ty, co ztratili dítě, sourozence, kamaráda ze školních let, nebo jejichž partner odešel jinam než na věčnost?
Dnes jsem si přečetla jednu zajímavou úvahu: V hodně jazycích máme název pro lidi, co ztratili rodiče. Taky pro ty, co ztratili životního partnera, se kterým uzavřeli sňatek. (Tenhle název je pro nás důležitý do té míry, že se může dostat až do osobní dokumentace, která jinak bývá na slova skoupá.) Je ale zvláštní, že nemáme žádné pojmenování pro osoby, které přišly o dítě, o sourozence, o kamaráda ze školních let, nebo jejichž partner odešel jinam než na věčnost.
Seděla jsem se sousedkou z prvního patra na schodech. V domě prasklo potrubí a v přízemí byla potopa. Zjistilo se, že potrubí prasklo v jejím bytě a ona chtěla umřít. Opraváři jí říkali, že do hodiny se to spraví. My sousedi jsme ale věděli, že nespraví. Prasklé potrubí je přece mužská záležitost a ona ještě furt nosila černé šaty.
Diskutujeme o inkluzivním jazyce, používáme čímdál víc anglicismů, děláme si hlavu nad měkkým a tvrdým ý, ale chybí nám slovní zásoba pro bolest. Možná právě proto je o ní tak těžké mluvit. I doktor se musí zeptat, jak vás to bolí.
Dnešní psychologie, která s oblibou mění každodenní problémy v psychicé poruchy a vymýšlí pro ně nová jména, na bolest duše zapomíná. Má jeden takový obecný odporný termín: deprese. A od něj odvozená antidepresiva: Ibuprofen na duši, který jen zmírní následky a nepátrá po příčinách.
