Tentokrát z Vídně. Jela jsem se podívat na památky, ale bylo kolem nuly, chvíli sněžilo a chvíli pršelo. Španělské "zimní" boty s proděravělou podrážkou mě přinutily hledat úkryt před nepřízní počasí. Jen a jen díky jim jsem objevila v galerii obchodního domu schovaný trh se "starožitnostmi".
Prohrabala jsem se štosem černobílých fotografií. Jedna z nich mě zaujala, tak jsem se zeptala vífílkostetdífoto. Cén. Abych nemusela říkat, že fotka se mi najednou zničehonic přestala líbit, jsem se ještě zeptala, jak často se trh pořádá. Každých čtrnáct dní, odnáším si kalendář na příští rok. (Cenu těch krásných hodinek už znát nechci.)
Vánoční ozdoby, kterými jsem zdobila vánoční stromečky jako dítě. S postupem času staré věci mění smysl své existence: z nemoderního a užitku pozbyvšího harampádí se mění ve věci, které s určitostí víme, že byly, a můžeme o nich vyprávět, kdy, kde a jak.
Smetiště dětských nerozlučných přátelství. Plyšovým hračkám masově plnícím regály hračkářství a s otevřenou náručí se těšícím na nové kamarády by měli říct, že tito kamarádi jednou vyrostou a nadjou si nové spřízněné duše, a oni budou muset v (dětských) pokojíčcích udělat místo. Noví dospěláci si jejich jména budou navždy pamatovat, ale smutno jim už nikdy nebude.
Nevydělává teď náhodou jedna Američanka na "děsivých zombie panenkách"? Příležitost velkého zisku, a skoro bez práce, je ve Vídni.
Šperky všech možných barev, tvarů a cen, striktně uspořádané dle barev. Všechny si několikrát prohlížím, ale nakonec vítězí argument založený na pravdě, že bych je stejně nenosila.
Oněmělé svědkyně narozenin, svateb, zbavování zábran, promocí, křtin, pohřbů a výhodných obchodů, které tolikrát slyšely Na zdraví! před zvonivým nárazem o některou ze svých kolegyň, až zcela uvěřily svému důležitému poslání na tomto světě.
Fotoaparátu se obraz nelíbil, tak raději zaostřil knihy.
Ze zvědavosti na internetu hledám, co by si v těch lahvičkách člověk koupil. Nacházím, co je to jodopyrin a nechávám to být.
