Vleklé nedělní odpoledne, kdy člověk nekontroluje ani myšlenkama nepředbíhá čas, je ideální pro pečení domácího chleba.
To totiž vyžaduje svůj čas: výběr koření, zadělání na těsto, čekání až nakyne a pozorování okýnkem v troubě. A pokud se při pečení potírá studenou vodou, výsledkem bude tlustá křupavá kůrčička.
Chléb je pokrm, na který si většinou něco mažeme nebo pokládáme, protože být o chlebu (a o vodě) se nám nechce být v doslovném ani přeneseném smyslu slova. Být o domácím chlebu (na který většinou nikdo nic nepokládá ani nemaže) je ale úplně něco jiného.
(Ne zcela) černá hodinka
Každou neděli po setmění se v mojí hlavě začnou hlásit myšlenky, které by správně měly přicházet až v pondělí ráno. Zřejmě u nás doma minulou neděli při pečení chleba viděly nezvyklý klid a správně si uvědomily, že by by neměly rušit, a diskrétně počkaly až do pondělního probuzení.
Dlouhou chvíli jsme seděli v kuchyni, venku už byla tma a žárovka, která nasvicovala chléb a z něj stoupající páru jako památku zapsanou na seznamu světového dědictví unesco, ponechávala zbytek kuchyně v temnotě. Nebylo kam spěchat a žádný pádný důvod k tomu, aby se člověk zvedal ze židle a šel až k vypínači.
Správně se má nechat zchládnout až do dalšího dne, ale kulatému bochníku s bazalkou a česnekem a propečenou kůrčičkou, na který by mi jedna moje babička řekla, že už se možu vdávat, a druhá pro změnu že už sa môžem vydávať, nebylo možné odolat.
Bylo by zajímavé na jeden krajíc pozvat ne babičku ale některou z (pra)prababiček (které by mi možná po jeho ochutnání taky daly požehnání k sňatku). Ty na chleba zadělávaly týden co týden, musely pracovat na poli, ručně prát, starat se o manžela a kupu dětí. Asi by se divily, že máme domácnost plnou knoflíků a koleček, které jen stačí zmáčknout nebo otočit a věci se dělají úplně samy. A že přesto nemáme na nic čas. A že černou hodinku už skoro nikdo nedělá, že poslední stopy černých hodinek můžeme najít v názvech děl profesionálních vypravěčů, jejichž příběhy můžeme poslouchat i ve dne nebo při svitu zářivky a přitom čas využít na dělání něčeho užitečného.
