Říká se, že aby se otevřely nové dveře, je potřeba nejdřív zavřít ty staré. Buď to není tak úplně pravda, anebo poslední zaměstnanci cementárny ze čtyřicátých let minulého století žádné nové dveře poté, co továrna splnila svůj účel, nehledali.
Cementárna byla v těžko přístupném a odlehlém místě založena za jediným účelem: výstavba přehrady Benagéber. Cement se v ní pak ale vyráběl i po jejím dokončení až do poloviny sedmdesátých let.
Ať se člověk vydá směrem Utiel nebo Llíria, je dost nemožné si představit jak nemotorné kamiony vezou tento stavební materiál po klikatých, prudce stoupajících a klesajících úzkých silničkách někam do civilizace.
Na nezvané i samozvané, nikdy odmítnuté návštěvníky továrny tak čeká překvapení v podobě strojů a kolejí, které ještě nikdo neodvezl do starého železa, a po podlaze rozházených firemních dokumentů, psaných ručně nebo na psacím stroji, ze čtyřicátých až sedmdesátých let.
Cementárna, ve které dávno utichly monotónní zvuky strojů sem tam přerušované lidskými hlasy, se tyčí do výšky nad mostem přes přehradu. Po něm jednou za čas projede osamělé auto a pak se ztratí v tunelu. Právě za ním je schovaný vstup (na vlastní nebezpečí) do tohoto průmyslového skanzenu.
Vchod do cementárny. Není ale třeba dovnitř lézt okny nebo pod roletou: hned vedle je jeden podobný - mnohem lépe připravený k přijetí vzácných návštěvníků.
Ti předešlí jen marně hledali návštěvní knihu, kde by po sobě mohli zanechat důkaz o tom, že tu byli. A co vy? Máte po ruce plechovku od coly nebo spíš malířské sklony?
Přízemí jsme prošli vcelku rychle, už tu není nic moc k vidění, až na toto kovové torzo, které tu důstojně odolává zubu času ... na rozdíl od černajících stěn, kterým nejde nepřijít namátkou na jméno: výběr je široký.
Pojďme se podívat nahoru. Úzké schody nás zavedou do prvního (a ne zdaleka posledního) patra.
Už jsme skoro tam. Právě jsme zdárně překonali roh, ve kterém chybí kus (i tak dost nízkého) zábradlí. Musím vás ale na něco připravit - bude jen na vás, zda budete chtít pokračovat.
V podlaze prvního patra je totiž "menší" díra, kolem které je potřeba projít... jinudy cesta nevede!
Kdyby to nebylo kvůli vám, podruhé bych už o toho nešla! Opatrně, ještě kousek ... A to nejhorší (do chvíle než zase půjdeme dolů) máme za sebou!
O patro níž jsem si vzpomněla na Goetheho. Ale při pohledu směrem ke schodišti, kterým jsme se sem dostali, je zřejmé, jak tam ta díra vznikla a že tam asi něco chybí.
Ve sběrnách nikdy nezpeněžená rez je všude, kam se podíváte
Příště se vypravíme napravo do budovy, kde se skrývají opravdové poklady odolávající zubu času i sběračům kovů. Po schodech (zcela bez zábradlí) se dál dostaneme do prostor, ve kterých se nacházely kanceláře. Podlahy jsou tam pokryté tunami papírů. Ten nejstarší, který jsem našla, je z poloviny čtyřicátých let.
