Covid pauza

Už půl roku se nemuví o ničem jiným a přijde chvíle, kdy si člověk na (ve Španělsku povinnou) roušku zvykne. Na každodenní předávkování zprávama a šarvátkama mezi covidovýma extremistama a covidovýma ateistama se ale zvyknout nedá

Já prostě na ten virus nechci myslet od rána do večera. A taky už nechci někomu vysvětlovat, že mi není všecko fuk. Nechci se obhajovat před extremistama, kteří mě obviňujou z nezodpovědnosti jen proto, že mi některý opatření přijdou absurdní. Ani před rouškovýma ateistama, kteří člověka nazvou strašpytlem, když někam odmítne jít.

Už léta nemám televizi a přestala jsem číst noviny. I tak koronavirus z mýho života nezmizel. Na sociálních sítích, v rozhovorech s kamarádama i těch odposlechnutých zdola z ulice je pořád.

POTŘEBUJU PAUZU. Aspoň na chvilku. Aspoň na jeden den.

Po měsíci jsem to konečně jakžtakž dokázala, a dalo to fakt hodně práce! Blokovat, měnit téma, zavírat okna, vyrážet na procházky o samotě k moři nebo do hor. A teď se mi to začíná dařit i v ulicích plných lidí: s foťákem v ruce nevidím roušky, neposlouchám, co si lidi kolem povídají, zapomínám na fakt, že se mi nedýchá úplně nejlíp, jen se dívám a hledám obrázky ze života, co by stály za zvěčnění.

Já totiž pevně věřím tomu, že zase brzo bude všecko jako dřív, a na novou normálnost si za pár let nikdo ani nevzpomene. Takže si musím pospíšit a světlem napsat spoustu (nejen) hororových mikropovídek z této zvláštní doby

... kdy roušku nosí živí i neživí, ve dne i v noci

... kdy nám strach brání se pořádně nadechnout, i když je nepřítel v nedohlednu

... a kdy naštěstí i navzdory bezpečné vzdálenoti nezapomínáme dodržovat bezpečnou blízkost