Něco se zvrtlo...

Někdy se stane že je zle, ale většinou se to dá ustát. Jenže co když ne? Co když je tak zle, že to někdo neustojí? A co když ten někdo je tak blízká osoba, že byste za něj dýchali?... Tohle je pro Tebe...

Tak trochu doufám, že si tenhle článek moc lidí nepřečte. Nebo aspoň ne ti, co znají konkrétní jména, data atd. Na druhou stranu... to co se stalo mě vzalo. Hodně, hodně moc.
Od mala jsem byla zvyklá slýchat na můj účet slova jako "ta holka to někam dotáhne" nebo "uděláš doktorát a budeš za vodou, ty na to máš...". Proto bylo pro starostlivé tetičky a strýčky poměrně velkým šokem, když jsem jen tak tak dodělala střední školu a místo na vysokou jsem šla na mateřskou. Nelituju toho a nikdy litovat nebudu. Ale snad i díky tomu mám teď hluboko do kapsy a poněkud rozháraný život. Upíchla jsem se u počítačů, hlavně u internetu, baví mě to. A taky jsem díky tomu poznala spoustu lidí, některé z nich velmi zajímavé a báječné, některé méně... Nyní bych mohla své známé dělit na ty reálné a virtuální. Z některých virtuálních se stali známí reální a pak je zde několik málo takových, ze kterých se stali přátelé.

Jedním z nich je člověk, kterého si nesmírně vážím a ledascos mě naučil. Třeba to ,že ve slovech je síla, že alternativní kultura není jen sbírka protestsongů a prázdných lamentů, že svobodné rozhodnutí chudoby navzdory talentům existuje a nejen z lenosti. Neznamená to, že bych byla součástí alternativní kultury, ale rozhodně je zajímavé občas nakouknout pod pokličku, místo probírání nové diety nebo školních problémů potomstva probrat třeba program nějaké politické strany nebo si poslechnout básně madých autorů. Člověk o kterém mluvím nemá vzdělání ani trvalou práci, ale není vyžírka ani zloděj a jeho IQ je nad hranicí geniality. Člověk vždy plný emocí a myšlenek co něco znamenají, s ramenem k vybrečení, co vždycky dokáže perfektně zformulovat otázky i možné odpovědi pro snadnější výběr. A teď jsem málem o tuhle osobu přišla a ani jsem nevěděla že odchází. Z vlastního rozhodnutí.

Vždycky jsem se snažila o samostatnost a moje osobní svoboda mi byla alfou a omegou(manželství nepovažuji za ztrátu osobní svobody, to jen tak na okraj). Pravdou ale je, že se mi to nikdy moc nedařilo a bez pomoci přátel a okolí bych už byla nejspíš bezdomovec, s tím jaký jsem občas rapl. A tak jsem pro stromy neviděla les. V návalu vlastních jauvajsů mi vůbec nepřišlo divné, že někdo, kdo mi byl schopný někdy volat 2x denně se najednou odmlčel. Že když už jsem výjimečně já zvedla telefon a ozvala se, v odpověď se mi dostalo jenom strohého konstatování, že toho má teď moc v hlavě, že se pak ozve, že teď ale nemá čas. A mě, debila, nenapadlo se ptát nebo volat častěji, nebo se prostě někdy stavit. Prostě já, ten co se vždycky měl za vrbu pro přátele, za toho kdo aspoň slovy pomáhá, když už nemůže jinak, najednou sklamal. Jako vrba, jako přítel, na celé čáře. Neobviňuji se z toho co se stalo, ale ze své nevšímavosti, kterou tak často kritizuji u ostatních jedinců i celé společnosti.

Teď už je trochu líp. Záměr se naštěstí nezdařil a já věřím, že zase budeme prožívat spirituální orgasmy nad novými básněmi nebo povídkami, při vodní dýmce s lahodnou ovocnou vůní tabáku nebo při dekadencí prodchnutých večerech u sklenky krabicového vína. Rozhodně je to ale k zamyšení. Doteď totiž nevím co a proč se vlastně stalo. A tak si budu do budoucna víc hlídat lidi, které mám ráda. Víc si všímat, víc poslouchat, víc trpělivosti do toho shonu. Ono nemusí být vždycky zle jen blbcům a flákačům, ale i lidem, do kterých by nikdo neřekl, že... a už dost. Už je to snad překonané. Pro tentokrát.