Aby se koza nažrala a vlk chcíp - Úvaha o (z)odpovědnosti

“Jsme vláda rozpočtové odpovědnosti”, “poslanec nemůže být trestně odpovědný za svá rozhodnutí”, “je třeba z toho vyvodit odpovědnost”, “toto nebylo v mé kompetenci, nejsem za to zodpovědný”, “za tyto zákony je zodpovědná minulá vláda, ne ta naše” , “pane redaktore, to je otázka politické odpovědnosti, nikoli trestní...”... Co to tedy ale ta (z)odpovědnost je?

Odpovědnost (alternativně zodpovědnost[1]) je široký právní, morální a etický pojem, který označuje ručení osoby X za nějakou věc či jednání Y, případně před nějakou instancí Z. Je třeba rozlišovat mezi odpovědností retrospektivní – odpovědností za něco, co se už stalo, jako je tomu u odpovědnosti právní nebo trestní – a odpovědností prospektivní, jež osobě X něco ukládá do budoucnosti.[2] Odpovědnost může být omezená a podmíněná, jak tomu bývá v právních vztazích, anebo nepodmíněná a neomezená, jak tomu často je v lidském životě.
Toť citace z wikipedie. Ve slovníku je to tedy celkem jasné, jenže to je slovníkový výklad. V praxi občas docela tápu, zejména při sledování zpráv z české politické scény. Pokoušela jsem se přijít na to, jaký má vlastně význam odpovědnost a pro koho.
Napadá mě spousta rovin odpovědnosti. Odpovědnost za osoby, činy, slova, majetek... Stará moudrost praví “Jsi zodpovědný za to co si k sobě připoutáš”. I ústava a zákony nám zaručují nějaká práva a nějaké povinnosti, tedy jistou formu odpovědnosti. Své děti učíme odpovědnosti tu zákazem nebo i “výplatou”, pokud je to nutné, u dospělých už to je hold trochu složitější a tresty jsou těžší. Pokud si povinnosti nesplníme, tedy nejsme dostatečně odpovědní, vždy následuje nějaký trest. Od rodičů, nadřízených, od úřadů, od života.
Asi nejtěžší forma odpovědnosti je ta obyčejná, lidská, osobní. Veškerá rozhodnutí, činy nebo i v afektu pronesená slova můžou mít dalekosáhlé důsledky na náš další život. Za některé věci člověka můžou potrestat i nadřízení, rodiče nebo úřady ale stejně nakonec dojde na život samotný. Žádná jiná odpovědnost v konečném důsledku tedy vlastně neexistuje, protože každá jiná se nakonec nejvíc odrazí v té osobní. Příčina a následek, zločin a trest.
Dle mého je odpovědnost ekvivalent schopnosti a ochoty jedince předcházet negativním důsledkům svého(nebo kontextově svěřených osob) jednání a zároveň schopnosti a ochoty těmto negativním důsledkům osobně čelit. Pro dokreslení uvedu příklad.
Vrcholný manažer společnosti, kterýžto z titulu své odpovědné funkce pobírá patřičné výhody materiálního i jiného charakteru, schválí návrh svého podřízeného, který má ale velmi negativní a předvídatelné důsledky. Třeba velkou finanční ztrátu. Když na tyto důsledky dojde a on je majiteli firmy volán k odpovědnosti, tak místo aby řekl “ano, důsledky byly předvídatelné, já to podepsal a tudíž je to zejména mé pochybení”, řekne “vždyť já za to nemohu, sice jsem to podepsal, ale celé to přece navrhl náměstek, nemůžu přece kontrolovat každý papír” a prostě se z toho vykecá. Jenže takovýto manažer se tím pádem zbavuje odpovědnosti, ergo nemá ve své funkci co dělat, jelikož nedělá to, za co je placený.
V tomto světle mi ranně letní politická etuda na téma letadla Casa přijde jako krajní ukázka do nebe volajícího diletantství některých zúčastněných. A to je jen špička ledovce. Ministrině obrany, tedy vrcholná manažerka, hájící se argumentací “já za nic nemůžu, já to jen podepsala”, není nic jiného, než zbavování se odpovědnosti, za kterou je placená. Otázka tenkrát ale byla jiná, uznávám. Dát tomu všemu trestně-právní rámec? Nebo to nechat v rámci odpovědnosti politické? Slyšeli jste ten pojem z úst politiků? Politická (z)odpovědnost. Co to sakra je? Co to je v našich zeměpisných šířkách a délkách?
Politická odpovědnost by dle mého měla v sobě sdružovat odpovědnost osobní, lidskou a jistou vyšší odpovědnost, odpovědnost ideovou. Ideovou ve smyslu držet se myšlenek a programu svého či své strany, programu, který jednotlivec či politická strana před volbami předložila občanům a který se zavázala plnit a který voliči svými hlasy stvrdili jako svou vůli. To je přeci podstata zastupitelské demokracie, nebo ne? Je to jednoduché. Která strana se v rámci předvolební kampaně zaváže, že NEBUDE zvyšovat daně ale přitom její poslanci zvýšení daní podpoří, nejedná odpovědně. Dohnáno do extrému, pokud se kandidát nebo strana před volbami zaváže třeba k zahájení výroby chemických zbraní hromadného ničení a voliči jim k tomu dají svými hlasy mandát, je tato strana povinná se tím řídit a udělat všechno pro to, aby svému slibu dostála.
Zdá se, že nastává problém vůči KOMU má kdo být zodpovědný, osobně a ideově. Vůči voličům nebo vůči sobě? Co když nastane situace, kdy se tyto dvě odpovědnosti vzájemně vylučují? V rovině ideální politické kultury je to blbost. Pokud se člověk dobrovolně rozhodne zastupovat veřejně nějakou myšlenku a nějaký zájem, bere tedy na sebe nějakou vyšší odpovědnost a v přímém důsledku by se provinění proti této vyšší odpovědnosti mělo projevit i na osobní úrovni.(v tomto případě operuji s ideálním stavem.) Když budeme brát v úvahu, že korupce je zločin, stejně tak jako vydírání, perzekuce na základě rasy, náboženství nebo přesvědčení a heslo “kdo nekrade okrádá svou rodinu” neplatí, těžko nastane konflikt odpovědností a nějaké politikovo dilema typu hájení názoru vs. malá domů z veřejné zakázky by mělo být předem vyloučeno.
Bohužel realita není ideální ani trochu, ale bylo by dobré se tomu ideálu aspoň snažit přiblížit. Jedním z velkých problémů které vidím je něco, čemu se říká “kolektivní” odpovědnost. Tento pojem je v současnosti velmi kvalitně zneužíván.
Příklad: “Kdo za to může? - Minulá vláda, komunisti, nacisti, to ne my, to oni...”
Kolektivní odpovědnost je termín, který v dnešní praxi znamená, že za nějaké rozhodnutí s negativním důsledkem nemůže vlastně nikdo a onen negativní důsledek kolektivně dopadne na všechny, kromě rozhodujících osob a jejich nadřízených. Je to vlastně taková zvrácená forma odpovědnosti, nebo možná lepší výraz by byl “neodpovědnosti”. V tomto smyslu jsou dnes stavěné zákony, nařízení i organizační struktury. Aby se případná vina mohla rozmělnit a rozptýlit, reálný viník nebo viníci nemohli být jednoznačně určeni a potrestáni. Platí to jak pro státní sféru, tak pro soukromou. Je to to okřídlené “aby se vlk nažral a koza zůstala celá”. Bohužel si tvůrci takových pravidel neuvědomují, že to nejde do nekonečna a čím déle se tahle plánovitá neodpovědnost bude praktikovat, tím ta koza bude menší a menší, až jednou nebude vůbec a vlk sám chcípne hlady.
Dalším problémem u nás je, že rozhodnutí, která učinili veřejní činitelé, nemají na ně samotné žádný dopad. Ani politický ani osobní. Již více než deset let se zde střídají stále dokola ti samí lidé, jen si mění strany hřiště a týmy a stále je slyšet “to ne my, to oni, to ti před námi”. Tohle přehazování odpovědnosti je právě proto tak nebezpečné, protože v důsledku odpovědnost samotnou důkladně potírá. Proč by někdo měl dodržovat sliby dané svým voličům a skládat jim účty, když se jakékoli negativní důsledky činů a slov pravidelně ve čtyřletých intervalech mažou? Jakákoli vyšší odpovědnost ideová dostává na frak po každém volebním období, odpovědnost osobní tam ani nehraje roli, protože se stále titíž lidé drží na svých místech, jen si čas od času prohodí strany. Proč? Protože v tu chíli přijde na řadu kolektivní odpovědnost. To když se strana vymlouvá na jednotlivce a jednotlivci na stranu. Když vládní strany obviňují opozici a opozice vládní strany a všichni dohromady minulý režim ale nic z toho. Důsledky politické žádné, protože do voleb se spousta věcí zapomene. Osobní jen pro několik menších lotříků, kteří poslouží pro jedny jako předmět lynče, pro druhé jako mučedníci. Pro vládnoucí struktury je to velmi výhodné. Lidé díky tomu už ani nevědí, kdo a jak se provinil proti svým slibům a nějakým ideálům, proti vytýčené cestě po které sliboval jít a vést. Rezignovali na své právo domáhat se proklamované odpovědnosti těch nahoře a hlavně ani nevědí jak. Je to vlastně to nejlepší, co si mohou politici přát. Aféra stíhá aféru, jedni obviňují druhé ale označených a potrestaných hříšníků je po čertech málo a na nějaký ten cejch vypálený médii po čase spadá prach.
Příklad: Zlín nedostane eurodotaci, protože na úřadě neudělali to co měli ( http://zpravy.idnes.cz/zlin-miliony-na-kongresove-centrum-z-unie-nedostane-f9g-/domaci.aspx?c=A120913_1828282_zlin-zpravy_ras ) Kdo za to může? Vlastně celá radnice ale konkrétně nikdo. Nikdo totiž neví, kdo za to byl odpovědný. Evidentní průšvih a nezodpovědnost. Viník: neznámý. Politické důsledky: 0. Osobní důsledky: 0. Vlastně ne. Tím že se manažeři města své vyšší odpovědnosti zbaví, přenesou tak konečné důsledky na obyvatele, ale to už se jich netýká. Občané získají oprávněný dojem, že “ti nahoře” jsou nepostižitelní a jsou proti nim. Vzniká všeobecné přesvědčení, že politika je zlo a co politik/úředník, to lump, zloděj a nemakačenko. Skoro nikdo už nevolí podle toho koho by chtěl následovat ale snaží se jen vybrat si menší zlo. A tak se dostáváme do začarovaného kruhu frustrace, který vytváří další prostor pro neodpovědné chování a aroganci mocných.
Jak tomu předejít? Nevím. Jednou z variant, která mě napadla (hned po škodolibé představě našich politických elit, jak se hrabou z hromady hnoje pod okny Strakovky), je zrušit politické strany a snížit počet poslanců. Mělo by to spoustu nevýhod. Volby i výběr by byly daleko složitější a náročnější, hlasy rozmělněnější, byla by velká šance, že se některá projednávání neúměrně protáhnou atd. Na druhou stranu by se alespoň v této oblasti odstranil vliv kolektivní (ne)odpovědnosti. Jednotlivci hlasující proti svému programu a vůli svých voličů by mohli být jednoznačně rozeznáni, nemohli by se vymlouvat na vůli vedení strany. Jejich voliči by si lehce zapamatovali, jak zrovna jejich zastupitel hlasoval a mohli by z toho vyvodit v příštích volbách důsledky. Aspoň částečně by tak začala politická odpovědnost fungovat. Navíc je jednodušší zkorumpovat 5 lidí ve vedení politické strany a tím ovlivnit 50 dalších, než korumpovat každého jednotlivce. Ale iluze o proveditelnosti něčeho takového si nedělám.