Musím! Překonám se! Vím, že na to mám. Jenom začít. A pak chvlku vytrvat. Vžeyť mnohem slabší lidi to zvládli. Tak já musím taky. Hezký vtípek. Kamarádi se baví o kouření. "Snažil jsem se přestat kouřit a nepovedlo se mi to". "Ale to je přece snadný!" "???" "To jsem už udělal snad tisíckrát."
Nezvládnu. Sám to prostě nezvládnu. Některé věci prostě člověk sám nezvládne. Už to o sobě vím. Napíšu o pár věcech, které jsem se dlouhodobě snažil zvládnout a ono to prostě nešlo. Tím dlouhodobě mám na mysli v prvním případě několik let, v druhém to byl můj celoživotní problém (kolik je mi let? ani sám nevím, moc mě to nezajímá). Tedy moje dlouhodobé problémy. Ouvej, teď vlastně nevím, jestli o tom chci psát. Ale zkusím to.
K psaní mě přiměla kamarádova poznámka o spinningu. To je takové bláznění na šlapacím rotopedu. Místo toho, aby se člověk jel projet normálně na kole, tak šlape a potí se v nějaké, často sklepní místnosti. Tak jsem se na to díval. Mám rád "open air", tedy být venku. "Je to paráda, šlapeš 60 nebo i 90 minut, potíš se, leje to z tebe! Tričko můžeš ždímat! Jediné, co můžeš je se napít. A to ještě za pohybu." A proč si nesedneš doma na rotoped a nejezdíš sám? "No to je právě ono, doma to prostě nefunguje. Vyhecuje tě trenér, hudba i to, jak vedle tebe šlapou ostatní. Doma to prostě nejde! " A proč to děláš? "Je to naprostej vodvaz! Šlapeš a jsi úplně mimo realitu. Na nic nemyslíš, nejlepší psychohygiena. Navíc ti přesně řeknou, co a jak máš dělat, co děláš blbě. Na to člověk prostě sám nepřijde! Sám jsi prostě na to krátkej!"
No a kamarád, s kterým jezdíme na kola společně, najednou mezi námi válí. Dřív se uctivě držel na konci pelotonu a na vršku jsme si mohli odpočinout a s despektem počkat, až se on dokodrcá. Byl nám vděčen a neměl moc rád, když jsme se hned jak přijel, rozjeli dál. My si odpočinuli a on ne. No a současný stav je přímo děsivý. On jede vepředu, a ještě se vrátí z kopce zpátky a před vrcholem nás znovu předjede. "Jó, to je spinning, to se to teď jezdí!" Nevím, moc se mi tam nechce, ale ta změna je příliš očividná. Třeba to někdy zkusím... Šlapu občas doma na rotopedu a moc se při tom nespotím...
Chtěl jsem psát. Nevím proč. Je to kdesi ve mně a potřebuje to ven. Když nepíšu, cítím se jako papiňák, který musí vybuchnout, prasknout. A občas to vyrazí zevnitř ven. Jsem trochu cholerik... Ale když mám čas na psaní a všechno to ze sebe dostanu, tak se zázračně zklidním. Alespoň tak to říká moje manželka. Díky tomu zázraku mě snad v psaní bude podporovat.
Psal jsem skoro všude, kde mi něco přišlo pod ruku. Něco mě napadlo, a musel jsem to sepsat. A tam mám spoustu diářů, které jsou naprosto popsané. Sešity. Malé, velké, všechno popsané. Napsal jsem to, a nikdy nečetl. Nikdo se do toho nepodíval. Mám je ve sklepě. Nikdy je nevyhodím. Jsou tam moje myšlenky. K čemu tam jsou? Nevím.
No a před těmi pár lety mi došlo, že to takto nemá smysl. Jenom sepisuju a je to k ničemu. Jen se odreaguju a dál nic. Vždyť to jsou úžasné věci! Nápady, které by mohly pomoct i jiným. A tady začalo moje trauma. Jak to zpracovat? Šlo by z toho třeba udělat knížku? A ta potřeba procházet už napsané, znova se v tom znovu rochňat, mi naprosto vzala chuť s tím něco dělat. Radši to všechno napíšu znova, než bych procházel staré zápisky. A jsme v tom. Je to slepá ulička, cesta nikam, jen trápení sebe i druhých, kteří vidí, že pořád něco píšu. Když píšu v práci, vypadá to alespoň, že pracuji. Když v kostele, vypadám jako velmi duchovní člověk, který si píše poznámky. V tramvaji to naštěstí nikomu nevadí. Jo, občas píšu blbosti, chtělo by to projít.
To je ten můj problém, který sám nejsem schopen vyřešit. Jak se utrhnout a psát něco smysluplného systematicky, aby z toho mohlo něco být. Když se o to pokouším sám, najednou jsou myšlenky zase jinde a zase píšu něco úplně jiného... Skáču jak kozel z jedné strany na stranu...
Pokoušel jsem se to s pár lidmi rozebrat, ale buď to zlehčovali a vůbec nepoznali, s jak velkým problémem potřebuji omoct. Nebo to vůbec nepochopili. Samé nepoužitelné rady. K ničemu, jen je poslouchám a vím, že oni neví, o čem mluví. Dávají rady, které by možná pomohly jim samotným, ale ne mně.
No a pak se stal můj osobní zázrak - kamarád kouč mně odblokoval. Zkusili jsme jedno, pak něco dalšího, já si něco uvědomil a najednou vidím, že problém je pryč. Ten konkrétní postup neumím moc popsat, byl jsem pohroužen do svého myšlení a uvědomil si spoustu věcí. Třeba to, že jsem už na základní škole psal. Měli jsem napsat nějaký dopis. A já na to zapomněl. Smáli se mi. A já ho ještě rychle dopsal během toho, co učitelka psala přítomnost. Všichni ve třídě to o mě věděli. No a pak se vybíral ten nejlepší dopis a učitelka vybrala ten můj. Všichni i já jsme byli šokováni. Ale nikdo učitelce neřekl, jak rychle dopis vzniknul. A více takových příhod se psaním jsem si uvědomil, když jsme přemýšleli o mém psaní.
Teď píšu do blogu sem. Jsem blogerem, je to super. To je začátek toho odblokování. Mít kam psát svoje výplody. Píšu a píšu. Píšu díky tomu, že mi kamarád pomohl. Sám bych pořád něco smolil na papírky nebo do sešitů, které v nejlepším případě skončí ve sklepě v krabici.
No a příště chci napsal o své celoživotní závislosti na jídle, kterou se mi podařilo vyřešit. Je to sice občas pořád boj, ale už vítězím. Ale nedokázal jsem to sám. Sám bych na to neměl. Teď už to vím. Proč jsem to pořád dokola zkoušel a vlastně podvědomě věděl, že to je jen další pokus? Asi jsem Čech a všechno si chci vždycky udělat sám. No jo, teď už ale vím, že něco sám skutečně nezvládnu.
