Rosického zradila achilovka! Sláva!

Přečetl jsem si  při zprávách z mistrovství, že Rosický má problémy s bolestmi achilovky. Úplně mě zarazila moje reakce na tu zprávu - mám toho radost! Co jsem to za necitu? A i svědomí se ozvalo: Co jsi to za člověka, že máš radost z cizích problémů? Co jsi to za Čecha, že máš radost z toho, že nebude moct podpořit náš český tým?

bolava achilovka - leva noha

Problém není ve škodolibosti nebo v tom, že mám radost z cizího neštěstí, ale v tom, že mě achilovka bolí taky. A hodně mě trápí. A říkám si, jestli bych neměl vyhledat lepší, zkušenější a samozřejmě dražší doktory. Já tu zprávu o Rosickém pochopil vlastně takto: Ani dobří doktoři mě bolesti achilovky nezbaví. Pokud si nepomůže tělo a dokud neodstraním to, co bolest způsobuje, tak mi nikdo ani ze slovutných doktorů nepomůže.

A tak si jen tak zapíšu to, jak vlastně moje bolest achilovky začala. Možná to někomu stejn2 postiženému pomže nebo mi zase on předá své zkušenosti. Hned začnu se samoléčbou, protože doktoři s tím vlastně nic nezvládnou :) Já jim věřím, že když se mi přetrhne, tak mi ji musí sešít. Spoléhám se na jejich diagnostické metody. Když mi ale řeknou, že nic špatného nenašli, že tam "prostě nic nemám", že to jen z jakýchsi neznámých důvodů bolí, tak jsou doktoři vedle. Bedlivě jsem četl všechny náznaky informací o Tomášově achilovce a dozvídal jsem se tedy: chce to klid, bacha aby to nepřešlo do horšího stadia...

Začalo to na Slovensku. Byl jsem na jakémsi školení až v Mikuláši a tam při ranním volnu šel běhat i další kluk. Tak jsme běželi spolu. Taky běhá dálkové tratě, maraton by chtěl taky zkusit, ale ještě se na něj necítí. Běželi jsme podél Váhu asi deset kilometrů. Parádní ranní protažení, krásná atmosféra u nádherné řeky. Problém byl v tom, že já měl nové botky a při běhu s Peterem se mi nechtělo zastavovat a tak jsem si hned první den udělal velkéí puchýře podél paty. V maratonkách to tedy dál nešlo a další dny jsem absolvoval v polobotkách. Ty mám vyšlapané, nikde mě netlačí, jsou i pohodlné. Peter se dost divil, v čem to běžím, ale víc se neptal. Polobotky mají hrozně tenkou podrážku a já vlasně běhal jen po takové tenké gumě. Všechno přitom vypadalo super, krásně jsme si zaběhali. Až při posledním běhu, kdy jsme běhali dost po suti z velkých šutrů, mě začala achilovka bolet. Poslední 4 kilometry jsem skučel, ale nechtěl kvůli Peterovi zpomalovat, tak jsem doběhl s ním. Snad to je jen dočasné, myslel jsem si.

Do maratonu mám ještě měsíc, to se všechno spraví. Ale nespravilo. Bolela, tak jsem přestal běhat. Týden. Pak znovu zkouška, jen kousek, ale ozvala se. To přeci nejde, já nemůžu se úplně nehýbat, mám před maratonem v Praze! Naštěstí achilovka vůbec nebolela na kole. Asi hlavně bolí při tom dlouhodobějším dopadu na patu. Tak začínám stejnou zátěž, co jsem měl naplánovanou na běh dělám na kole. Je to sice jiný pohyb, ale důležité je, aby tělo nepřestalo fungovat a řeklo si, že zleniví. Po dalším týdnu další pokus. Trochu se lepší. Tak si říkám, že to pomalinku zkusím i s během. Jen ranní kilometřík po trávě. Sláva! Jen malinko to bolí. Druhý den stejné, třetí zkouším dva kilometry. A je to tady. Bolest se objevuje. Ouha, JE TO ZASE TEDY. Nemohu jít do schodů, jak to bolí. Pajdám, když jdu. Je mi do breku. Já se chci hýbat! Tolika lidem nic není a nehýbou se. Já chci a nemůžu.

Jenom to kolo pořád jde. Při něm jsem ok. Tak jezdím na kole dávky podle tréninkového deníku na maraton. Tedy podle času, ne podle kilometrů. Už je jen 10 dnů do startu maratonu, risknu to. Nebudu vůbec běhat. Zátěž mám, všechno kromě achilovky funguje. Zkusím dva dny předem se proběhnout několik kilometrů a podle toho se rozhodnu, zda poběžím.

No a jak to dopadlo? Po dvou kilometrech achilovka říká, že je silnější než moje vůle. Bolí jak čert. A já brečím. Už jste viděli nějakého sportovce brečet? Tak dlouho jsem se připravoval na něco, co teď nemůžu. Tolik vůle, tolik času, tolik odříkání a najednou je to v háji. Viděl jsem slzy na tvářích fotbalistů, kteří se už už radovali z vítězství a na poslední chvíli kvůli jakési náhodě prohráli. A okolo ještě výská soupeř, oslavuje vítězství. Chápu, co prožívali. Tolik tomu věřili. Tolik jim věřili jejich blízcí a najednou NIC. Velké, všudypřítomné NIC. Slzy v očích lidí, kteří nejsou žádná ořezávátka.

Taky se nenechám jen tak něčím přemoct. Nepřemůže mě ledajaká nemoc, nenechám sebou manipulovat ve vztazích. Vím, co je to asertivita. Ale tady nešlo nic. Ještě jsem zašel za fyzioterapeutem, ten nějakým přístrojem po dlouhé době zjistil, že je všechno v pořádku, jen že tam mám malý zánět. Léčit to nejde, možná by pomohla rázová vlna. Tak alespoň vím, že si achilovka nevymýšlí.

Svůl lístek na maraton jsem prodal. Jsem na výsledkové listině, ale běžel to za mě někdo jiný.

Teď už je měsíc po maratonu. Zkusím jít si ráno vyběhnout. Pořád neběhám, vždy se po chvilce se ozve. Teď jsem čekal dlouhých 14 dní. Zkusím to zítra. Uvidíme, ozve se?

O tom snad v příštím článku.......